My life has changed quite a lot recently. As I turned 19 couple days ago, I looked back at my life, realizing how multifarious it has been so far. Challenges I have faced, mistakes I have made, little love affairs I have experienced, people coming to my life and then leaving it, people staying forever in my heart… these stuff just made me become stronger and made me the way I am today…

Recently, an appearance of a very interesting person has changed my life drastically. Looking at him for the first time, there was pretty much nothing that would attract my attention. He was one of the most normal, though very successful man at his middle age I have met in my life. He was just as good as he could be in what he was doing and his life seemed to be very colorful and trouble-free: lots of travelling, lots of friends, lots of money, lots of whatever a person wanted and needed to have for his life… Seemed like he was one of those conservative gentlemen in the process of searching for a woman of their live and then later building a family. Nothing for me; but as a person - he had gained a huge respect from me for what he was doing and the way he was doing it. Simply: a professional in his own field.

We started hanging out pretty often, but irregularly. He was like a friend to me, somebody I had a respect for, an idol, somebody who was older, smarter and more experienced. We talked about everything; my career, my life, my family, my friends… and he was always the one coming up with recommendations and suggestions. His opinions mattered to me a lot, I believed in him, in a strong person that had gone through too many life challenges and experienced a lot. He made me become more confident in what I was doing, the way I was doing it and made me think more deeply. And while we were hanging out that much often, something just came across our way. We both started to realize we were attracted to each other, maybe not that much physically, but there was something invisible that was binding us together like a pair, even though it was obvious we were never going to date each other.

I know that any kind of relationship with him is impossible. With him being 32 and me being 19,  it sounds too crazy. With his position in society being too high that I cannot  reach - at least for now - any kind of relationship between both of us is impossible and unacceptable. With the people around us, I know I can never date him. But somehow we both mutually agree on some kind of “secret friendship with benefits” that was awesome… at the beginning.

After a month, I realize how this friendship, instead of making me happy, was literally destroying me inside. I was falling for him even more and could not stop thinking of him. I wanted to stop it, but imaging that I would not feel that kind of feeling when we were kissing anymore made me unable to end this “friendship.” I know exactly what I should do - run away, walk away, blow away from him. But I just can’t. I think this has gone too far, further than it was supposed to. Even though he has done something recently that completely destroyed his perfect image I kept in my mind, I still cannot leave him and this crazy “relationship.” I tried to find somebody else and actually did, but it wasn’t just the same and had to think of him all the time, even though I was with the “other one.” Knowing the other guy is just a “backup” for me, I had to leave him so I would not hurt him.

I’m speechless and helpless. I want to overcome myself, but I just can’t. Maybe I am too weak. But in that case - what can make me become stronger?!

Heading to Amsterdam in less than 24 hours with my nigga, Peter. I can hardly wait to be there! We have been planning this trip since our freshman year and now - here it comes! Four amazing days in the sin city of Europe is totally gonna rock! Coffee shops, Red Light District, simply said - a heaven for party animals like us :).  We booked a private room in the hostel right in the heart of Amsterdam, just a stone’s throw away from Red Light District. From the reviews I can tell this place is pretty dope, all the rooms were painted by artists, and there are supposed to be a lot of young people. Since it’s just me and Peter travelling together, I hope we will make new friends in the bar which is a hostel’s reception at the same time :].  We are leaving around midnight, so until that I still have a LOT of packing to get done as well as getting ready for school at 4 PM. YUCK!

Take care and I will definitely keep you posted!

Předávání cen MTV se opět vryla do paměti lidí, co tento mainstream sledují. Při předávání ceny za nejlepší videoklip country bolndýnce Taylor Swift vtrhl rapper Kanye West na pódium a sebral ji mikrofon. V tu chvíli by si člověk i myslel, že tohle má být jakési překvapení pro výherkyni a že ji rapper chce poblahopřát. Ten však vyšokoval celý sál, když do mikrofonu řekl: “Milá Taylor, sdílím sice s tebou tvoji radost, nechám tě dokončit tvoji poděkovací řeč… ale BEYONCE má nejlepší video vůbec!” Vyšokovaná Beyonce se nevzmohla na nic jiného než  “Oh goodness” a Kanye West, s naprosto pohotovým výrazem, jako by se nic nestalo, vrátil mikrofon Taylor a odešel z pódia. Křehká blondýnka ztuhla a naprosto bezradně se rozhlížela kolem sálu… Nejpůsobivější okamžik ceny MTV 2009 se v tu chvíli už mohl zaznamenat do památní knihy.

A já se tak ptám, kam tenhle svět spěje. Respekt, úcta, tolerance… jako by už nikomu nic neříkalo. Ani já nejsem přívrženkyně Taylor, a i když obecně hudbu na MTV moc nesleduji, Beyonce mi je sympatičtější jak z hudební stránky, tak i tím, jak vypadá. Ale to přece nikoho neopravňuje k neuctivému chování a ztrapňování druhého před davem…

Kanye West bych doporučila pak jedinou věc: UŽ TO NEBER!

* Video můžete shlédnout zde .

“Já tě vůbec už nepoznávám,” vyhrkne můj dlouholetý kamarád. “Odkdy zůstaváš věrná?” dodá a nevěřícně na mě zírá. Občas sama přemýšlím nad tím, co se mi stalo. Můj život se totálně změnil od té doby, co jsem se vrátila ze Států. Není to ten, na který jsem si zvykla v USA, není to ani ten, který jsem vedla před tím, než jsem odjela za oceán. Je úplně jiný… dvojitý. Fyzicky jsem v ČR, ale část mého vnitřního já jako kdyby zůstala uvězněna v Kentucky.

V ČR jsem nasedla na vlak a rozjela se. Začala jsem pracovat, práskla jsem dveřma gymnázia a otevřela si dveře na vysokou, obor mezinárodní vztahy a evropská studia. Mám fantastické kamarády, které mě nenechají ve štychu. Pařím jako o život, aniž bych se bála, že mě zatkne policie nebo že mě vyhostí ze země :]. Mám tu vlastní rodinu, a můj život vypadá naprosto perfektně. A přesto cítím, jak jsem vnitřně neklidná, jak mě tady lidi štvou, jak MOC vlastně zpátky do Států chci. Chybí mi usměvavé prodavačky, které se na mě nedívají, jako kdyby mě chtěly zavraždit, chybí mi ti otevření lidi, kteří nezáviděli a nebyli zahledění jenom do sebe, chybí mi přátelé, kteří jsou sice strašně jednoduchý, ale nic nehrotili a žili každou vteřinou, chybí mi kluk, kterého miluju i přesto, že to vůbec není můj typ a do ideálního chlapa má hony daleko.

Chybí mi Amerika a už se nemůžu dočkat, až se tam odstěhuju zpátky - tentokrát už nadobro.

Opět hezky po roce, navštívíme Vizovice, napijem se Slivovice, Masters of Rock je tu zase!

Když se opět narvaný osobák z Otrokovic blížil k vizovickému nádraží, mísily se ve mně různé pocity. Radost, že opět vidím areál Rudolfa Jelínka, radost, že jsem opět mezi svými lidmi, metalisty, a taky zmatek a otázka, zda mezi ně vůbec ještě patřím. Už dávno jsem se za 100% metalistku nepovažovala, metal jsem si v posledních měsících pouštěla asi dvakrát, na sobě jsem neměla ani jeden stahovák, ani jeden řetěz, ani těžké boty, ani triko s nějakou kapelou…  Najednou mě napadlo se zeptat: “Sakra, co tu vůbec dělám?!”

Zmatená, leč alkoholu chtivá, jsem se vydala s přáteli najít stánek s pivem Černá Hora, který jsem objevila minulý rok (resp. na který mě navedl (a svedl ) jistý Slovák minulý rok). Sedli jsme si (jako “praví punkáči“ ) na silnici pod lampou a začali jsme si vychutnávat festivalovou atmosféru.

ČTVRTEK

MoR 2009 letos ve čtvrtek zahájila mladá, ambiciózní a relativně posluchatelná česká kapela BETHRAYER, na kterou jsem přihlížela z dálky. Na FLERET jsem se však odebrala do kotle, jednak protože tuhle kapelu žeru a jednak protože Jarmilka je rozhodně ta nejlepší rocková babička vůbec. To, že slavila v ten den své 80. narozeniny jsem zjistila, až když se objevil Victor Smolski z RAGE na pódiu a předal jí obrovskou kytici. Jarmilka odešla z pódia za bouřlivého potlesku publika, poté, co jim dala radu do života „Děti, neubližujte si, a raději se pořádně napijte!“ V kotli jsem pak sledovala i show německých IN EXTREMO, ke kterým jsem byla zpočátku skeptická. Když vytáhli dudy, lesní roh a další prapodivné a pro typický heavy metal atypické nástroje, začala jsem zírat. Ohnivá show tomu pak jen nasadila korunku a umístila tak tyhle Němce na můj TOP 10 list z MoRu 09. Klasici a mistři RAGE také nezklamali, a jako vždy do svého setlistu narvali jejich hitovku “Higher Than The Sky“. Spíš ze zvědavosti než z vlastní vůle a lásky jsem zůstala na další kapelu, pro 50% návštěvníků MoRu zřejmě headlinery festivalu, NIGHTWISH. Kluci to jako vždy (od odchodu Tarji) vše zachraňovali, jelikož mečení blonďaté Anette se jako vždy poslouchat nedalo, obzvlášť u starých písniček, kdy jí ve výškách ujížděl hlas a mně se tím tak trhaly ušní bubínky. Po chvíli jsem to vzdala, odešla s Nerubem na pivo a nadávala si sama sobě, proč jsem vůbec marnila čas a zbytečně doufala v zázrak, který se nekonal. Po snězení polívky [tenhle slaný, tekutý pokrm se mimochodem stal mým oblíbeným a nepostradatelným zdrojem živin během MoRu] jsme se s klukama a pivem odebrali pod obrazovku ke zvukaři a pozorovali z dálky Brazilce, kapelu SHAMAN. Jejich utáhlé, pro mě nemastné, neslané, neslazené a neochucené vystoupení mě naprosto uspalo a po několika písničkách jsme se všichni zvedli a zamířili ke stanům. HOVNOOOOO [hláška z MoRu 08] se rozléhalo centrálním kempem celou noc (a vlastně i celé 4 dny). Děkuji, že jste mě nechali vyspat!

PÁTEK

Celý den jsme proseděli u Absinth stánku, který objevil Luboš a rozhodl se, že tam zakempí :D. Já od této chvíle vyměnila pivo za absinthovou limonádu, kterou podávali za 28 Kč. Absinth (na mysli mám ten starodávný s halucinogenními účinky, ne ta zelená tekutina, co se prodává dnes v obchodech), pomerančový džus, Sprite, sodovka a kousky melounu udělali své – na kanadské KATAKLYSM jsem si vzpomněla až když už pomalu končili a na KORPIKLAANI jsem se sotva doplazila. Tenhle finský lesní klan sice hraje pořád někde a všude, ale přesto mi ještě nezačali lézt krkem, i když po nich zrovna taky neprahnu. Poté jsem se konečně dostala do první lajny, a držela se plotu jako klíště. Na řadě byli britští DRAGONFORCE, kteří mě uchvátili svojí totálně praštěnou show. Klávesák s křiklavě zelenýma kalhotama a dírou mezi nohama, basák s úchvatným pohledem a kytarista asijského původu, co měl rád jazykové hrátky, mě nepřestávali překvapovat. Přesto jsem netrpělivě sledovala čas na mobilu a chtěla jsem, aby už skončili.

Pro mě hvězda pátku, EDGUY, skupina, kterou poslouchám snad nejdýl, byla totiž konečně na řadě. S nástupem jejich charismatického a ukecaného leadera, zpěváka Tobiase, se ve mně probudil nepopsatelný pocit. Samotné vystoupení nepřineslo nic nového – Tobias měl ty samé hlášky, stejné kecy, stejně otravoval publikum tím, že po něm museli zpívat, a stejně mu pořád ujížděl hlas. Ale tady šel o ten pocit. Jejich písničky fungovaly jako stroj času a mě vrátily do doby, kdy jsem je začala poslouchat, kdy jsem objížděla koncerty, připomněly mi spoustu nádherných chvil. A ačkoliv si výšky můj ex-idol nedával, stejně se už těším na jejich příští show. Hudba těchle Němců je zajistě návyková a magická.

SOBOTA

To, že si k snídani dám pivo, není nic zvláštního. Ostatně – co jinýho k snídani na fesťáku? Ale že si k snídani dám s Nerubem, Terkou a Lubošem čistě panáka Absinthu, je už 3. stupeň krize středního mládí. Nerubovy 21. narozky se ovšem musely nějak oslavit, a tak jsme i s vodní dýmkou zakotvili opět u absinth stánku. Já měla dnes víceméně oddychový den. Kromě doom metalových TIAMAT, kteří hráli defacto až v 1:00 ráno v neděli, jsem nechtěla vidět nic jiného. Takže jsem se kolem večer zahrabala do spacáku, a mezitím, co všichni slintali a poskakovali na STRATOVARIUS nebo BLIND GUARDIAN, já jsem se vyspala… do růžova. Probudila mě o půlnoci spolubydlící, Terka, s tím, že je „děsně ožralá a ať koukám vstát!“ Teplota venku klesla a já se nehorázně klepala zimou. Přemýšlela jsem, jestli opravdu na ty TIAMAT chci… a jsem ráda, že jsem tam opravdu chtěla. Tihle Švédové předvedli rozhodně nejlepší show, kterou jsem viděla letos za celé 4 dny na MoRu. S cigaretkou, v kotli s milými lidmi, a za pomalého tempa jejich písniček jsem se kývala do rytmu. Nepopsatelný zážitek a neskutečná radost z toho, že jsem se přemohla a vstala. Na příští roky by to chtělo víc doom metalu – třeba taková KATATONIA, hmmm Pragokoncerte?

NEDĚLE

Jako vloni jsem i letos odjížděla v neděli. Kapely mě nelákaly a hlavně na mě čekala v pondělí spoustu práce. Odjížděla jsem a v hlavě jsem měla víc než kdy jindy jasno. Metal mi v krvi stále koluje… a navždy kolovat bude. I když si zajdu sem tam na drum’n'bass, i když si sem tam pustím MTV… není to vůbec hřích. Odmítám chodit za každou cenu, vždy a všude, v černém, odmítám nosit ve 30°C vedrech STEELy, odmítám poslouchat JENOM metal, abych mohla jezdit na podobné fesťáky, a taky odmítám uznat, že jedině metalisti s dlouhýma vlasama jsou ti nejlepší chlapi na světě :).

Protože (a myslím, že si stálí a staří čtenáři všimli jedné zajímavosti) letos na Mastru – a vůbec, už hodně dlouho – tu nebyla ani jedna zmínka o jediném úletu. Nikdy se mi nestalo, že bych z koncertu či fesťáku odešla bez “úlovku“. Ale tentokrát… tentokrát na sms-ku od Lorda Agenta „Cao Ly, tak kolik jsi letos ulovila Slovaku? :-D“ budu muset odpovědět: „NULA Slovaku“. A jsem na sebe hrdá. Ptáte se, jestli mi nehráblo? Vůbec… za vším hledejte chlapa. Tentokrát mladšího chlapa, vůbec žádný metalista, vůbec nemá dlouhý vlasy, vůbec nebydlí blízko [USA], vůbec nemá stejný hudební vkus, a vůbec to není typ, za kterým bych se na ulici otočila… A mně to je jedno. I love you, Dakota :).

Když jsem zhruba před rokem odlítala z Prahy do New Yorku, byla jsem plna očekávání. Nový svět, nová přátelství, nový způsob života, nové průsery… A to všechno se taky naplnilo. Až do poslední kapky.

Z jakéhosi podivného důvodu se mi maléry prostě nevyhýbají. Přitahuji je jako magnet. A tak jsem si už tenkrát před rokem předehrávala scénu, jak mě jednoho dne vykopnou… A to se taky stalo. Divím se jen, že se to odehrálo AŽ teď a ne dříve.

Jak mnozí jistě víte, nejsem typ studenta, který by ze školy jel domů a zabořil se do knih. Miluju školu, vážím si toho, že se můžu vzdělávat, ale taky vím, že je život příliš krátký na to, abych si neužívala naplno. Pozvání na parties jsem tak neodmítala a začala si vytvářet kontakty. Zanedlouho jsem zapadla do jisté party lidí, kteří se stali součástí mého života. Prožili jsme spolu neuvěřitelné chvíle, které jsme zvěčnili a následně fotky a videa umístili na facebook/myspace/youtube. Nikdy by mě nenapadlo, co se stane.

V den mých 18. narozenin se stala jedna nepříjemná věc. Mezitím, co jsem si hověla na zadním sedadle, řidič zatáčku kvůli příliš vysoké rychlosti nezvládl a trefil to do stromu. Okamžitě byl převezen do nemocnice, jelikož byl těžce zraněný. Štěstí se na mě usmálo a vyvázla jsem pouze s lehce krvavou nohou a poškrábanou rukou. Po hodinách vyšetřování jsem byla propuštěna a než jsem opustila místo činu, vyfotila jsem totálně zdevastované auto a hodila fotku na facebook.

Od té chvíle se všechno semlelo rychle. Organizace, která tu za mě zodpovídá (CIEE) shlédla fotky auta, a začali se prodírat více do hloubky. Našli na facebooku veškeré fotky z kaleb a taky adresu sem - na MŮJ BLOG. Poté, co si nechali přeložit do češtiny příspěvek American Party z listopadu 2008 s odkazy na youtube videa, se rozhodli velmi rychle. Verdikt byl jasný - byla jsem okamžitě vyloučena z programu, vízum mi bylo okamžitě ukončeno a musela jsem opustit území Spojených Států do 3 dnů. A do USA se na příští 2 roky nepodívám. A to všechno kvůli [cituji] “publikování nevhodných videí na YouTube a fotek na facebooku”.

Jediné, co se tímto průšvihem ale změnilo, je, že mi letenku přebookovali z 13. června na 6. června. Do Prahy tak dorazím o týden dřív a místo kalení v USA si budu pařit - LEGÁLNĚ -  v Čechách. Jinak ponaučení pro všechny? Ne všechno patří na facebook! Někdy Vás Vaše fotky mohou stát i práci - aspoň v Americe. Protože Big Brother vidí všechno a cpe všude svůj BIG nos :D.

20. dubna je známý téměř po celém světě, obzvlášť v Americe, jako Mezinárodní Den Hulení. Jako “420″ [:four-twenty:] (v USA se datum zapisuje v pořadí měsíc/den/rok) se rozumí automaticky kouření marihuany. Údajně to začalo v roce 1971, kdy si skupina školou povinných z Kalifornie pravidelně dávala spicha po škole v 16:20 (čili 4:20 PM) a pokuřovala trávu. Čas 4:20 PM studenti zvolili, jelikož právě v tuto dobu jejich škola propouštěla ty, co museli zůstat po škole za trest, domů (více na wikipedia.org).

V dnešní době se tento výjimečný den slaví různě. Lidi se buď scházejí na velkých akcích, nebo jen v soukromí; všichni ovšem provozují stejnou činnost: Kouří marihuanu. Takže pokud jste příslušníkem tzv. “cannabis culture”, nezapomeňte vytáhnout papírky nebo pročistit bongy! Dnes - více než kdy jindy - k tomu máte totiž pořádný důvod. A nebudete v tom sami - po světě se najde několik desítek set miliónů lidí, kteří se k vám dobrovolně přidají:). Happy 420!

BTW: Napadlo vás taky, že (+)420 je vlastně telefonní předvolba ČR? A přitom Češi NEJSOU podle studie národ huličů. Dle statistik totiž první příčku obsadili obyvatelé Mikronésie, s 29% huličů a předvolbou +691:)).

Zima pomalu odchází a tak jsem se rozhodla, že pročistím svůj šatník. I když patřím mezi něžnější část obyvatelstva, v oblíkání jsem velice jednoduchá. Pokud nahlédnete do mého šatníku, kromě spodních prádel, ponožek a dalších věcí tu najdete zhruba 10 párů džín, školní uniformu, tucet triček i mikin Hollister, a milión černých triček s mými oblíbenými kapelami. U těch jsem se dnes zasekla.

Ve většině kapelových triček doslova totiž plavu. Mám pocit, že výrobci jaksi zapomínají na to, že i my ženský milujeme metal a trička vyrábějí jen pro pány. Na mou drobnou postavu je ovšem i pánské eSko velké. A jelikož jsem neměla do ničeho dneska píchnout, čapla jsem nůžky a na 30 minut se zhostila role plastického chirurga, ve snaze zmenšit jedno ze svých triček :)! Přináším vám tedy exkluzivně fotoreport s popisem, jak jsem postupovala. Možná by mi příště neměli dávat do ruky nůžky :D.

1) Na začátku bylo óóbrovské, pánské, černé tričko System Of A Down.

2) Část rukávů a límce byla následně zbavena nůžkami.

3) Ze zadu bylo tričko uprostřed rozstříháno vejpůl; ze zdola až skoro k límečku.

4) Zprostředka na levou i pravou stranu se sestříhaly proužky, široké zhruba 3 cm.

5) Proužky se pak zavážou jako tkaničky u bot.

6) Poté se rozstříhají rukávy. Tady platilo 1 pravidlo - čím tenčí proužky, tím lepší výsledek (látka se lépe roztáhne).

7) Po rozstříhání se proužky vezmou do ruky a pořádně roztáhnou :)).

8) Výsledek… posuďte sami

Chápu, že tenhle návod je chlapům houby platný, ale já se chtěla jen pochlubit, jak moc jsem šikovná :P. Pochybuji ovšem, že si tohle někdy na sebe do společnosti vemu :D.

I když jsem od rána ještě nebyla nikým napálená (možná proto, že jsem vstala až teď – 2:14 PM), nezapomněla jsem, co je dneska za den. Apríl. Po zapnutí počítače mě virtuální svět jenom ujistil, že se nemýlím. Ve schránce mám milión hoaxů, youtube otočil všechna videa vzhůru nohama a internetem se od včerejška šířila zpráva: Virus Conficker napadne všechny počítače s Windows (a Linuxáci mají svátek; “My vám říkali, že se máte na windowsy vybodnout!“) . Odkud se vůbec Apríl bere?

Původ tohoto divného dne není zcela známý. Jedna z teorií říká, že 1. dubna byl považován za začátek roku ve Francii. Když to král Karel IX změnil na 1. ledna, někteří lidi stále pokračovali ve zvyku slavit nový rok 1. dubna. Těm se říkalo apríloví šašci a lidé si z nich soustavně utahovali.

Dnes už sice málokdo slaví Nový rok 1. dubna, ale spoustu aprílových šašků tu naštěstí stále chodí po světě.

- Tvůrci Youtube.com převrátili všechna videa vzhůru nohama a nazvali tento převrat “novým layoutem”.

- Google vytvořil jakousi chytrou virtuální bytost zvanou CADIE, která následně sama za sebe vytvořila vlastní reprezentační stránku. Co na tom, že má blikající jezdící texty, hudbu na pozadí, pohyblivé obrázky a připomíná 90% blogů na lidé.cz?

- Gmail uvedl svého AutoPilota, který za vás vyřídí veškerou korespondenci. Momentálně by se mi docela hodil, kdyby odpověděl všem, co mi zaslali hoaxy, krátkým mailem: F**** Y**!

- U krátkých zpráv ještě zůstaneme. Britské listy Guardian se rozhodli publikovat veškeré zprávy pouze pomocí 140 znaků. Twitter má dopad i na ně! Gratulace!

- Fark.com pro sebe vytvořil vlastní Facebook. No comment :).

- Xbox vyplodil novou hru zvanou Alpine Legend. Údajně něco jako Guitar Hero. Nezapomněl přidat trailer a taky dodat, že se “tato hra objeví v obchodech jednoho dne. Možná.”

- IT specialisti upozornili na virus Conficker, jenž měl dnes údajně zasáhnout všechny počítače s operačním systémem Windows. Spekuluje se, že to byl jen aprílový žertík. Nicméně vzhledem k tomu, jaký je Windows děravým systémem, bych tomuhle žertíku i věřila.

A jÁ? JÁ ůŮpE loWísHkUJůů Aprííl. MUuUcInki muUCk :-*

Další ze svátků, který není Evropanům, Asiatům, a obecně ne-Američanům známý, je tzv. National Skip Day. O tomhle svátku se pravděpodobně v učebnicích při probírání maturitní otázky na téma USA nedočtete. Co vůbec Skip Day znamená? A proč je to National?

To skip znamená jednoduše ulejt se. Po celém USA začínají všem jarní prázdniny ve stejný den - počínaje pondělkem, letos 30. března. I jarňáky tady trvají přesně jeden týden a během tohoto období se spoustu lidí odebírá na dovolenou. Většinou někam fuč do Colorada lyžovat, nebo za teplem na Floridu, a nebo za surfováním do Californie.

Co to ovšem má co dělat s dneškem, tj. pátkem, posledním dnem před jarňáky pro všechny školou povinné (jak vysokoškoláky, tak i středoškoláky)? Co by… všichni tu melou o tom, že se ulejou. Mluví se o National Skip Day. Předpokládá se, že až kolem 50% studentů se ve škole neukáže. A to jen proto, aby si prodloužili jarní prázdniny o 3 dny - pátek, sobotu a neděli.

Nejsměšnější na tom je to, že to všichni očekávají. Veškeré testy nám byly rozdány hned na začátku týdne a spousta kantorů se rozhodla, že dají studentům dneska prostě ve třídách volno (ano, mluvím i o vysokoškolácích).

Ptáte se, proč to neupraví a nedají rovnou začátek jarních prázdnin na pátek před pondělkem?

… Možná proto, že by to nebyli Američané, kdyby pak nepřesunuli National Skip Day z pátka na čtvrtek :).