Pokud máte zafixovanou americkou party jako velkou kalbu v přecpaném baráku, milion lidí, hudbu na plné pecky, že ani neslyšíte vlastní slova, jako kalbu, která sem a tam končí nějakou bitkou, jako kalbu, kterou vidíte ve spoustu amerických filmech, pak vězte, že to máte zafixované správně. Skutečné party se od těch filmových moc neliší, mnohy jsou i dramatičtější, o čemž jsem byla nedávno taky patřičně přesdvědčena…

V sobotu má Chase narozky, bude mu 20, neměla bys chybět. Stručný obsah sms mi zajistil program na víkend. Bylo pátek odpoledne, s Nickem a Rebeccou jsme seděli u televize a pokuřovail vodní dýmku, já neměla v sobotu na plánu do čeho ani do koho píchnout, a tak jsem s radostí souhlasila. V sobotu, kolem páté odpoledne mě tak vyzvedl Charlie a odvezl kamsi. Když jsme zaparkovali před obrovským domem uprostřed NIČEHO (kolem dokola nebyla ani stopa po civilizaci, žádné jiné baráky, což znamenalo pro nás, že budeme mít klid – žádní otravní sousedi), netušila jsem, co všechno se tu za zhruba šest hodin přihodí.

Než jsem vysoupila z auta, Charlie mi poklepal na rameno a řekl: „Ehm, je tu něco, co bys měla vědět… Až se bude můj táta ptát, řekni mu, že ti je 16... Nebo ne,“ zamyslí se a pokračuje, “řekni mu, že ti je 15, to bude ještě lepší!“ Udiveně na něj vyvalím oči: „Vždyť mi není 15!,“ namítnu nechápavě. Občas Amíky nechápu. Pochopila bych, kdyby po mně chtěl, abych dělala, že mi už je 21, že už můžu legálně pít, aby jeho tatík nemohl nic namítat. Ale proč mám předstírat, že jsem mladší? „Řekněme,“ odpoví Charlie, jako kdyby mi četl myšlenky, „tatík je na mladý pěkný holky.“ „A proto mám dělat, že jsem mladší?!,“ přeruším ho. HROME! Co je to za úchylárnu? S kým jsem se to skamarádila? On mě chce dohodit svýmu starýmu, rozvedenýmu fotrovi? ZMRD! „Proboha, nešil, tak jsem to nemyslel,“ vyhrkne můj zrzavý kamarád. „Ale když řekneš, že ti je 15, tak si na tebe netroufne. Budeš pro něj moc mladá a on není zas tak blbej, aby riskoval, že ho šoupnou do vězení za obtěžování nezletilejch!“ Zírám na něj, lehce vyvedená z míry a v tu chvíli jsem si fakt nebyla jista, jestli chci vejít do toho baráku. Charlie, znovu, jako by věděl, co se mi honí hlavou, se usměje: „Hele, klid. Bude na tebe holt zírat a slintat, ale ujišťuju tě, že se tě nedotkne, on si prostě netroufne, jen mu ale řekni, že ti je 15. A drž se nás. Nezůstávej s ním v jedné místnosti sama!“ Nějak mi došly slova, a tak jsem vystoupila z auta.

Před barákem povstávalo 10 skejťáků, věková kategorie 18 – 22. Charlie mi představil všech deset týpků, abych pak vzápětí mohla jejich jména zapomenout. Prolítla jsem kluky rychlým pohledem… ne, fakt to nejsou dlouhovlasí metalisti v černým, na kterých tolik ulítávám. Vypadají ovšem mile a v pohodě, jenom se budeme muset vyhýbat konverzaci na téma “hudba”, jak to tak vidím… „TATI!,“ vyřkne Charlie a vytrhne mě z myšlenek. „Tohle je táta,“ ztiší volume a otočí se na mě.

Přistupuje ke mně vysoká postava v obleku. Vypadá na 60, má šedé vlasy a usmívá se. Působí mile a elegantně. Kdybych před deseti minutami nic neslyšela, řekla bych si, že je to normální, sympatický postarší muž. „McGraw,“ podává mi ruku, „nice to meet you. How old are you?“ WTF?! I když jsem to měla čekat a svým způsobem i čekala, uzemnilo mě to. Jeho nezajímalo, kdo jsem, co jsem, proč jsem. Jediné, na co se zeptal, bylo, kolik mi je! „Fifteen!,“ odpovím a vrhnu na Charlieho omluvný pohled. Ten se na mě usměje a mrkne. Vzápětí mě Katie, Charlieho sličná slečna, se kterou docházím každý den na žurnalistiku, chytne za ruku a odvede pryč. „Poď, ukážu ti, kde co v baráku je,“ prohlásí na mou duši víc nahlas, než by to bylo zapotřebí. Okamžitě však mezi zuby zamumlá „Jeho fotr je prostě divnej.“

Barák to byl skutečně obrovský. Katie mě provází a ukazuje každý kout. Vyrazí každé dveře, i ty, co vedou do ložnice Mr. McGrawa, abych se podívala dovnitř. Se soukromím se tu nějak neserou, jak to tak vypadá. „Tady je sud,“ ukazuje mi Katie a dodává, „a tohle je ta nejlepší věc…“ Otevírá víko a nechá mě nahlédnout do obrovské nádoby. Vevnitř plavaly kousky jablek, hroznové vína, jahod, malin, ananasu, broskve… prostě ovoce. To vše plavalo v podezřele bílém roztoku. „Tohle je jungle juice,“ vysvětluje mi Katie, „nakrájeli jsme ovoce včera večer a přidali jsme 3 flašky vodky a 3 flašky rumu... Až dorazí lidi, přidáme ještě Kool-Aid (pozn.: limonáda, ekvivalentní k českému LIFT) a bude to YUMMYYY!“ Až dorazí lidi? „Už je nás tu 13. Kolik jste jich pozvali?,“ ptám se zvědavě. Katie vyprskne smíchy: „Minimálně 50. A každý si určitě s sebou přitáhne ještě někoho, o kom my nevíme… Na, ochutnej!“ Pobízí mě a vyloví z nádoby hroznové víno. Zakousnu se do něj a cuknu s sebou. Alkoholem to nasáklo slušně. Chci říct… alkoholem to nasáklo DOST. Jako ovoce to už ovšem ale nechutnalo. „Tohle bude ještě zajímavé,“ pomyslím si.

Bylo šest večer. Lidi byli pozváni až na devátou, a tak jsme se rozhodli, že začnem pít jungle juice. S ubývajícím množstvím džusu v nádobě přibývaly bláznivé nápady. A nejlepší věc, která chlapy mohla napadnout, byl drifting. Všichni vyběhli ven a nastartovali svoje čtyřkolky. Vlezla jsem s Jeffem a Katie do auta, Jeff usedl za volant a předvedl s ostatními přetáčivé smyky. Bylo znát, že drifting jim fakt cizí není.

Kolem deváté začali přicházet lidi. I ti, které sám oslavenec neznal. A v tom byl háček. Expřítelkyně, exsouložnice, exmilenci, exkamarádi, kamarádi a nekamarádi pod jednou střechou nezvěstovalo nic dobrého. S alkoholem se odvázal lidem jazyk a o hádky bylo postaráno. Ty se později proměnily v jednu velkou bitku. Staré rány, které se ještě nestačily zahojit, se prohloubily. Mezitím, co se slečny vyškrábávaly navzájem oči, používaly ostré, gelové drápky, vytrhávaly navzájem vlasy a nadávaly se do kurev, chlapi se do sebe pustili tvrdě a baseballové pálky si přišly na své. Ta neproblematická část se shromáždila v kuchyni a hráli jsme beer pong. Charlie i Chase se snažili přesvědčit lidi, aby přestali, aby se sebrali a odjeli domů, nic ovšem nepomohlo. Lidi byli zabraní do bitky, že je prostě ignorovali. Bezmocně se vrátili zpět do kuchyně a se svěšenou hlavou si přiznali, že se jim to vymklo z ruky.

Snažili jsme se ignorovat drama odehrávající se za okny a soustředili se na hru. Ale jen do chvíle, kdy dokonce Mr. McGraw, Charlieův otec a zároveň majitel domu, schytal ránu a začal krvácet. Charlie, který s námi doposud seděl v kuchyni a držel se od všelijakých hádek zpátky, vyletěl ven a všichni jsme ho následovali. Venku se strha bitka desítek lidí. Neměla jsem slov. Proč proboha zaútočili i na starého dědka? A proč se tu vůbec mlátí baseballovými pálkami? To je nenapadlo nic lepšího? Nebo se tolik nudili? Co se to tu proboha děje?

Uprostřed toho všeho jsem zaslechla řev. „VYPADNĚTE. Říkám vám, vypadněte, odjeďte, zmizte, nebo budu střílet!“ Nastalo najednou hrobové ticho. Všichni jsme se podívali směrem k Jeffovi. V ruce držel pistoli a mířil do davu. „Opakuju, vypadněte odsud. Vy, co sem nepatříte… odejděte.“ Pohledem jsem sklouzla k Charliemu, který podpíral svého krvajícího otce. Najednou mi toho starýho perverzáka bylo i líto. Nechápala jsem, co se stalo. Obrátila jsem se na hysterickou a těžce poškrábanou Olivii, která se dostala do bitky se svojí sokyní a jejími kamarádky. Jak tahle křehká dívka mohla totálně zdevastovat obličej té tlusté nány, která važí snad víc než já a Olivia dohromady, nechápu, ale rozhodně má moji poklonu.

Doběhnu pro náplast, mastičku a mezitím, co ošetřuju poraněnou Olivii a další, lidi pozvolna opouštěli místo činu. Kolem třetí ranní nás v obýváku zůstalo přesně 13. Ti samí lidi, ten samý počet, který byl nazačátku, než se to všechno semlelo. Možná jsme měli u tohoto magického čísla přece jenom zůstat.

BTW: Video, jak jsme pili na ex jungle juice zde a hnusnou americkou břečku zvanou pivo zde. Zachyceno mým finským američanem, takže logicky na videu moc vidět nejsem, ale ti všímavější si mě rozhodně všimnou :)).