Opět hezky po roce, navštívíme Vizovice, napijem se Slivovice, Masters of Rock je tu zase!

Když se opět narvaný osobák z Otrokovic blížil k vizovickému nádraží, mísily se ve mně různé pocity. Radost, že opět vidím areál Rudolfa Jelínka, radost, že jsem opět mezi svými lidmi, metalisty, a taky zmatek a otázka, zda mezi ně vůbec ještě patřím. Už dávno jsem se za 100% metalistku nepovažovala, metal jsem si v posledních měsících pouštěla asi dvakrát, na sobě jsem neměla ani jeden stahovák, ani jeden řetěz, ani těžké boty, ani triko s nějakou kapelou…  Najednou mě napadlo se zeptat: “Sakra, co tu vůbec dělám?!”

Zmatená, leč alkoholu chtivá, jsem se vydala s přáteli najít stánek s pivem Černá Hora, který jsem objevila minulý rok (resp. na který mě navedl (a svedl ) jistý Slovák minulý rok). Sedli jsme si (jako “praví punkáči“ ) na silnici pod lampou a začali jsme si vychutnávat festivalovou atmosféru.

ČTVRTEK

MoR 2009 letos ve čtvrtek zahájila mladá, ambiciózní a relativně posluchatelná česká kapela BETHRAYER, na kterou jsem přihlížela z dálky. Na FLERET jsem se však odebrala do kotle, jednak protože tuhle kapelu žeru a jednak protože Jarmilka je rozhodně ta nejlepší rocková babička vůbec. To, že slavila v ten den své 80. narozeniny jsem zjistila, až když se objevil Victor Smolski z RAGE na pódiu a předal jí obrovskou kytici. Jarmilka odešla z pódia za bouřlivého potlesku publika, poté, co jim dala radu do života „Děti, neubližujte si, a raději se pořádně napijte!“ V kotli jsem pak sledovala i show německých IN EXTREMO, ke kterým jsem byla zpočátku skeptická. Když vytáhli dudy, lesní roh a další prapodivné a pro typický heavy metal atypické nástroje, začala jsem zírat. Ohnivá show tomu pak jen nasadila korunku a umístila tak tyhle Němce na můj TOP 10 list z MoRu 09. Klasici a mistři RAGE také nezklamali, a jako vždy do svého setlistu narvali jejich hitovku “Higher Than The Sky“. Spíš ze zvědavosti než z vlastní vůle a lásky jsem zůstala na další kapelu, pro 50% návštěvníků MoRu zřejmě headlinery festivalu, NIGHTWISH. Kluci to jako vždy (od odchodu Tarji) vše zachraňovali, jelikož mečení blonďaté Anette se jako vždy poslouchat nedalo, obzvlášť u starých písniček, kdy jí ve výškách ujížděl hlas a mně se tím tak trhaly ušní bubínky. Po chvíli jsem to vzdala, odešla s Nerubem na pivo a nadávala si sama sobě, proč jsem vůbec marnila čas a zbytečně doufala v zázrak, který se nekonal. Po snězení polívky [tenhle slaný, tekutý pokrm se mimochodem stal mým oblíbeným a nepostradatelným zdrojem živin během MoRu] jsme se s klukama a pivem odebrali pod obrazovku ke zvukaři a pozorovali z dálky Brazilce, kapelu SHAMAN. Jejich utáhlé, pro mě nemastné, neslané, neslazené a neochucené vystoupení mě naprosto uspalo a po několika písničkách jsme se všichni zvedli a zamířili ke stanům. HOVNOOOOO [hláška z MoRu 08] se rozléhalo centrálním kempem celou noc (a vlastně i celé 4 dny). Děkuji, že jste mě nechali vyspat!

PÁTEK

Celý den jsme proseděli u Absinth stánku, který objevil Luboš a rozhodl se, že tam zakempí :D. Já od této chvíle vyměnila pivo za absinthovou limonádu, kterou podávali za 28 Kč. Absinth (na mysli mám ten starodávný s halucinogenními účinky, ne ta zelená tekutina, co se prodává dnes v obchodech), pomerančový džus, Sprite, sodovka a kousky melounu udělali své – na kanadské KATAKLYSM jsem si vzpomněla až když už pomalu končili a na KORPIKLAANI jsem se sotva doplazila. Tenhle finský lesní klan sice hraje pořád někde a všude, ale přesto mi ještě nezačali lézt krkem, i když po nich zrovna taky neprahnu. Poté jsem se konečně dostala do první lajny, a držela se plotu jako klíště. Na řadě byli britští DRAGONFORCE, kteří mě uchvátili svojí totálně praštěnou show. Klávesák s křiklavě zelenýma kalhotama a dírou mezi nohama, basák s úchvatným pohledem a kytarista asijského původu, co měl rád jazykové hrátky, mě nepřestávali překvapovat. Přesto jsem netrpělivě sledovala čas na mobilu a chtěla jsem, aby už skončili.

Pro mě hvězda pátku, EDGUY, skupina, kterou poslouchám snad nejdýl, byla totiž konečně na řadě. S nástupem jejich charismatického a ukecaného leadera, zpěváka Tobiase, se ve mně probudil nepopsatelný pocit. Samotné vystoupení nepřineslo nic nového – Tobias měl ty samé hlášky, stejné kecy, stejně otravoval publikum tím, že po něm museli zpívat, a stejně mu pořád ujížděl hlas. Ale tady šel o ten pocit. Jejich písničky fungovaly jako stroj času a mě vrátily do doby, kdy jsem je začala poslouchat, kdy jsem objížděla koncerty, připomněly mi spoustu nádherných chvil. A ačkoliv si výšky můj ex-idol nedával, stejně se už těším na jejich příští show. Hudba těchle Němců je zajistě návyková a magická.

SOBOTA

To, že si k snídani dám pivo, není nic zvláštního. Ostatně – co jinýho k snídani na fesťáku? Ale že si k snídani dám s Nerubem, Terkou a Lubošem čistě panáka Absinthu, je už 3. stupeň krize středního mládí. Nerubovy 21. narozky se ovšem musely nějak oslavit, a tak jsme i s vodní dýmkou zakotvili opět u absinth stánku. Já měla dnes víceméně oddychový den. Kromě doom metalových TIAMAT, kteří hráli defacto až v 1:00 ráno v neděli, jsem nechtěla vidět nic jiného. Takže jsem se kolem večer zahrabala do spacáku, a mezitím, co všichni slintali a poskakovali na STRATOVARIUS nebo BLIND GUARDIAN, já jsem se vyspala… do růžova. Probudila mě o půlnoci spolubydlící, Terka, s tím, že je „děsně ožralá a ať koukám vstát!“ Teplota venku klesla a já se nehorázně klepala zimou. Přemýšlela jsem, jestli opravdu na ty TIAMAT chci… a jsem ráda, že jsem tam opravdu chtěla. Tihle Švédové předvedli rozhodně nejlepší show, kterou jsem viděla letos za celé 4 dny na MoRu. S cigaretkou, v kotli s milými lidmi, a za pomalého tempa jejich písniček jsem se kývala do rytmu. Nepopsatelný zážitek a neskutečná radost z toho, že jsem se přemohla a vstala. Na příští roky by to chtělo víc doom metalu – třeba taková KATATONIA, hmmm Pragokoncerte?

NEDĚLE

Jako vloni jsem i letos odjížděla v neděli. Kapely mě nelákaly a hlavně na mě čekala v pondělí spoustu práce. Odjížděla jsem a v hlavě jsem měla víc než kdy jindy jasno. Metal mi v krvi stále koluje… a navždy kolovat bude. I když si zajdu sem tam na drum’n'bass, i když si sem tam pustím MTV… není to vůbec hřích. Odmítám chodit za každou cenu, vždy a všude, v černém, odmítám nosit ve 30°C vedrech STEELy, odmítám poslouchat JENOM metal, abych mohla jezdit na podobné fesťáky, a taky odmítám uznat, že jedině metalisti s dlouhýma vlasama jsou ti nejlepší chlapi na světě :).

Protože (a myslím, že si stálí a staří čtenáři všimli jedné zajímavosti) letos na Mastru – a vůbec, už hodně dlouho – tu nebyla ani jedna zmínka o jediném úletu. Nikdy se mi nestalo, že bych z koncertu či fesťáku odešla bez “úlovku“. Ale tentokrát… tentokrát na sms-ku od Lorda Agenta „Cao Ly, tak kolik jsi letos ulovila Slovaku? :-D“ budu muset odpovědět: „NULA Slovaku“. A jsem na sebe hrdá. Ptáte se, jestli mi nehráblo? Vůbec… za vším hledejte chlapa. Tentokrát mladšího chlapa, vůbec žádný metalista, vůbec nemá dlouhý vlasy, vůbec nebydlí blízko [USA], vůbec nemá stejný hudební vkus, a vůbec to není typ, za kterým bych se na ulici otočila… A mně to je jedno. I love you, Dakota :).