Seděly jsme spolu a mluvily o všem možném. Když v tom kolem nás prošla parta blonďatých slečen, a všechny se pyšnily obrovským, nepřehlédnutelným nápisem „Hollister” na triku. A skutečně se cítily jako NĚCO. Uvedu Vám to na pravou míru…

Hollister je surfařská značka založená poměrně nedávno (r. 2000) v Kalifornii. Stala se děsně populární, aspoň tady v USA, v ČR se dají oblečení od Hollistru objednávat zatím pouze z netu. Je rozšířená mezi mladými a prodává se za… ehm, řekněme, za víc, než byste zaplatili za tričko třeba v New Yorkeru nebo v Kenvelu (mrkněte se sami na stránky autorizovaného prodejce v ČR), ale ostatně to taky není žádný přepychový kousek, který si nikdo nemůže dovolit…

Ale zpět k té slečně. Říkejme jí Melissa. Když kolem nás prošla ta blonďatá parta, Melissa si povzdechla a pronesla: „Víš, mě by zajímalo, jestli se ty holky někdy aspoň zajímaly o surfing.”

Podívala jsem se na ní: „Myslíš jako že ani něvěděj o tom, že nosí surfařský hadry?” zeptala jsem se.

„Jo,” odpověděla, „jaká je pointa v tom nosit surfařské oblečení a vědět o tom hovno?”

„Ale ne každý má možnost surfovat!” podotkla jsem.

„Neříkám, že musejí nutně taky surfovat. I když by to dávalo víc smysl. Ale sakra… vždyť ony pomalu ani netušej, proč to nosej, jenom věděj, že to je IN! Přitom surfing… to je něco nádhernýho. Je to lifestyle, je to svoboda, je to vášeň!”

Nechala jsem Melissu doumat nad smyslem života a nošení - nenošení Hollistru. Když v tom se moje mozkové buňky začaly zřejmě otřásat, někdo zmáčkl několik čudlíků v mé hlavě najednou a mně totálně hráblo. Tiše jsem po chvíli pronesla: „Poletím s váma o jarňákách na Hawai!”

Chci se naučit surfovat. A není to proto, že vlastním taky kousky s nápisem Hollister. K čertu s nějakýma značkama. Mě tenhle sport prostě fascinuje a vždycky fascinoval. A je čas se ho konečně naučit. HAWAI, here we go!

V sobotu má Chase narozky, bude mu 20, neměla bys chybět. Stručný obsah sms mi zajistil program na víkend. Bylo pátek odpoledne, s Nickem a Rebeccou jsme seděli u televize a pokuřovail vodní dýmku, já neměla v sobotu na plánu do čeho ani do koho píchnout, a tak jsem s radostí souhlasila. V sobotu, kolem páté odpoledne mě tak vyzvedl Charlie a odvezl kamsi. Když jsme zaparkovali před obrovským domem uprostřed NIČEHO (kolem dokola nebyla ani stopa po civilizaci, žádné jiné baráky, což znamenalo pro nás, že budeme mít klid – žádní otravní sousedi), netušila jsem, co všechno se tu za zhruba šest hodin přihodí.

Než jsem vysoupila z auta, Charlie mi poklepal na rameno a řekl: „Ehm, je tu něco, co bys měla vědět… Až se bude můj táta ptát, řekni mu, že ti je 16... Nebo ne,“ zamyslí se a pokračuje, “řekni mu, že ti je 15, to bude ještě lepší!“ Udiveně na něj vyvalím oči: „Vždyť mi není 15!,“ namítnu nechápavě. Občas Amíky nechápu. Pochopila bych, kdyby po mně chtěl, abych dělala, že mi už je 21, že už můžu legálně pít, aby jeho tatík nemohl nic namítat. Ale proč mám předstírat, že jsem mladší? „Řekněme,“ odpoví Charlie, jako kdyby mi četl myšlenky, „tatík je na mladý pěkný holky.“ „A proto mám dělat, že jsem mladší?!,“ přeruším ho. HROME! Co je to za úchylárnu? S kým jsem se to skamarádila? On mě chce dohodit svýmu starýmu, rozvedenýmu fotrovi? ZMRD! „Proboha, nešil, tak jsem to nemyslel,“ vyhrkne můj zrzavý kamarád. „Ale když řekneš, že ti je 15, tak si na tebe netroufne. Budeš pro něj moc mladá a on není zas tak blbej, aby riskoval, že ho šoupnou do vězení za obtěžování nezletilejch!“ Zírám na něj, lehce vyvedená z míry a v tu chvíli jsem si fakt nebyla jista, jestli chci vejít do toho baráku. Charlie, znovu, jako by věděl, co se mi honí hlavou, se usměje: „Hele, klid. Bude na tebe holt zírat a slintat, ale ujišťuju tě, že se tě nedotkne, on si prostě netroufne, jen mu ale řekni, že ti je 15. A drž se nás. Nezůstávej s ním v jedné místnosti sama!“ Nějak mi došly slova, a tak jsem vystoupila z auta.

Před barákem povstávalo 10 skejťáků, věková kategorie 18 – 22. Charlie mi představil všech deset týpků, abych pak vzápětí mohla jejich jména zapomenout. Prolítla jsem kluky rychlým pohledem… ne, fakt to nejsou dlouhovlasí metalisti v černým, na kterých tolik ulítávám. Vypadají ovšem mile a v pohodě, jenom se budeme muset vyhýbat konverzaci na téma “hudba”, jak to tak vidím… „TATI!,“ vyřkne Charlie a vytrhne mě z myšlenek. „Tohle je táta,“ ztiší volume a otočí se na mě.

Přistupuje ke mně vysoká postava v obleku. Vypadá na 60, má šedé vlasy a usmívá se. Působí mile a elegantně. Kdybych před deseti minutami nic neslyšela, řekla bych si, že je to normální, sympatický postarší muž. „McGraw,“ podává mi ruku, „nice to meet you. How old are you?“ WTF?! I když jsem to měla čekat a svým způsobem i čekala, uzemnilo mě to. Jeho nezajímalo, kdo jsem, co jsem, proč jsem. Jediné, na co se zeptal, bylo, kolik mi je! „Fifteen!,“ odpovím a vrhnu na Charlieho omluvný pohled. Ten se na mě usměje a mrkne. Vzápětí mě Katie, Charlieho sličná slečna, se kterou docházím každý den na žurnalistiku, chytne za ruku a odvede pryč. „Poď, ukážu ti, kde co v baráku je,“ prohlásí na mou duši víc nahlas, než by to bylo zapotřebí. Okamžitě však mezi zuby zamumlá „Jeho fotr je prostě divnej.“

Barák to byl skutečně obrovský. Katie mě provází a ukazuje každý kout. Vyrazí každé dveře, i ty, co vedou do ložnice Mr. McGrawa, abych se podívala dovnitř. Se soukromím se tu nějak neserou, jak to tak vypadá. „Tady je sud,“ ukazuje mi Katie a dodává, „a tohle je ta nejlepší věc…“ Otevírá víko a nechá mě nahlédnout do obrovské nádoby. Vevnitř plavaly kousky jablek, hroznové vína, jahod, malin, ananasu, broskve… prostě ovoce. To vše plavalo v podezřele bílém roztoku. „Tohle je jungle juice,“ vysvětluje mi Katie, „nakrájeli jsme ovoce včera večer a přidali jsme 3 flašky vodky a 3 flašky rumu... Až dorazí lidi, přidáme ještě Kool-Aid (pozn.: limonáda, ekvivalentní k českému LIFT) a bude to YUMMYYY!“ Až dorazí lidi? „Už je nás tu 13. Kolik jste jich pozvali?,“ ptám se zvědavě. Katie vyprskne smíchy: „Minimálně 50. A každý si určitě s sebou přitáhne ještě někoho, o kom my nevíme… Na, ochutnej!“ Pobízí mě a vyloví z nádoby hroznové víno. Zakousnu se do něj a cuknu s sebou. Alkoholem to nasáklo slušně. Chci říct… alkoholem to nasáklo DOST. Jako ovoce to už ovšem ale nechutnalo. „Tohle bude ještě zajímavé,“ pomyslím si.

Bylo šest večer. Lidi byli pozváni až na devátou, a tak jsme se rozhodli, že začnem pít jungle juice. S ubývajícím množstvím džusu v nádobě přibývaly bláznivé nápady. A nejlepší věc, která chlapy mohla napadnout, byl drifting. Všichni vyběhli ven a nastartovali svoje čtyřkolky. Vlezla jsem s Jeffem a Katie do auta, Jeff usedl za volant a předvedl s ostatními přetáčivé smyky. Bylo znát, že drifting jim fakt cizí není.

Kolem deváté začali přicházet lidi. I ti, které sám oslavenec neznal. A v tom byl háček. Expřítelkyně, exsouložnice, exmilenci, exkamarádi, kamarádi a nekamarádi pod jednou střechou nezvěstovalo nic dobrého. S alkoholem se odvázal lidem jazyk a o hádky bylo postaráno. Ty se později proměnily v jednu velkou bitku. Staré rány, které se ještě nestačily zahojit, se prohloubily. Mezitím, co se slečny vyškrábávaly navzájem oči, používaly ostré, gelové drápky, vytrhávaly navzájem vlasy a nadávaly se do kurev, chlapi se do sebe pustili tvrdě a baseballové pálky si přišly na své. Ta neproblematická část se shromáždila v kuchyni a hráli jsme beer pong. Charlie i Chase se snažili přesvědčit lidi, aby přestali, aby se sebrali a odjeli domů, nic ovšem nepomohlo. Lidi byli zabraní do bitky, že je prostě ignorovali. Bezmocně se vrátili zpět do kuchyně a se svěšenou hlavou si přiznali, že se jim to vymklo z ruky.

Snažili jsme se ignorovat drama odehrávající se za okny a soustředili se na hru. Ale jen do chvíle, kdy dokonce Mr. McGraw, Charlieův otec a zároveň majitel domu, schytal ránu a začal krvácet. Charlie, který s námi doposud seděl v kuchyni a držel se od všelijakých hádek zpátky, vyletěl ven a všichni jsme ho následovali. Venku se strha bitka desítek lidí. Neměla jsem slov. Proč proboha zaútočili i na starého dědka? A proč se tu vůbec mlátí baseballovými pálkami? To je nenapadlo nic lepšího? Nebo se tolik nudili? Co se to tu proboha děje?

Uprostřed toho všeho jsem zaslechla řev. „VYPADNĚTE. Říkám vám, vypadněte, odjeďte, zmizte, nebo budu střílet!“ Nastalo najednou hrobové ticho. Všichni jsme se podívali směrem k Jeffovi. V ruce držel pistoli a mířil do davu. „Opakuju, vypadněte odsud. Vy, co sem nepatříte… odejděte.“ Pohledem jsem sklouzla k Charliemu, který podpíral svého krvajícího otce. Najednou mi toho starýho perverzáka bylo i líto. Nechápala jsem, co se stalo. Obrátila jsem se na hysterickou a těžce poškrábanou Olivii, která se dostala do bitky se svojí sokyní a jejími kamarádky. Jak tahle křehká dívka mohla totálně zdevastovat obličej té tlusté nány, která važí snad víc než já a Olivia dohromady, nechápu, ale rozhodně má moji poklonu.

Doběhnu pro náplast, mastičku a mezitím, co ošetřuju poraněnou Olivii a další, lidi pozvolna opouštěli místo činu. Kolem třetí ranní nás v obýváku zůstalo přesně 13. Ti samí lidi, ten samý počet, který byl nazačátku, než se to všechno semlelo. Možná jsme měli u tohoto magického čísla přece jenom zůstat.

BTW: Video, jak jsme pili na ex jungle juice zde a hnusnou americkou břečku zvanou pivo zde. Zachyceno mým finským američanem, takže logicky na videu moc vidět nejsem, ale ti všímavější si mě rozhodně všimnou :)).

Jsou prezidentské volby. Election day.

A ti nahoře se obávají, že lidi půjdou volit pod vlivem, že lidi nějaký BžFň klan vožere a donutí je tak ve vožralosti volit pro Obamu . Tak se rozhodli, že to preventivně zakážou.

Jako by to ale nebylo jedno. Jako kdyby nikdo doma nějakou tu flašku po ruce neměl . Jako by stejně nebylo jedno, jestli Obama nebo McCain. Na oba budou tak i tak lidi nadávat a nadávají. Dosáhnout spokojenosti všech je naprosto nemožné.

Takhle to funguje v Čechách, spoustu nezávazných a po svobodě toužících to takhle mají. S nikým nechodí, ale vlastně chodí – teda resp. souloží. Není to ovšem záležitost někde na koncertu na jednu noc, dělají to opakovaně, spolusouložníka znají dobře, působí jako pár, ale nevyžadují od sebe věrnost. Jenže jak to chodí v USA? V zemi, kde je známo, že tu jsou skoro všichni puritáni s přehnanými morálními zásady, v zemi, kde hraje křesťanství velmi důležitou roli?

Přináším vám exklusivně (česky!) část mého rozhovoru s Austinem, Američanem, se kterým jsem se vydala dnes na procházku. Austin chodí každou neděli a středu do kostela, modlí se před každým jídlem a chystá se nechat vytetovat kříž na ruku .

A.: „Můžu se Tě na něco zeptat?“
Já: „Hmmm?“
A.: „Připadám ti dost atraktivní na to, abys se mnou šla do postele?“
Já: „Pokud ne, myslíš, že bych teď s tebou byla osamotě, v nějaký prdeli, kde to vůbec neznám?“
A.: „Hele upřímně… Mám pro takové holky, jako jsi ty, slabost. Líbíš se mi. Chci, aby sis to tady v USA užívala a později na Státy vzpomínala jako na místo, kde se ti líbilo, kde jsi zažila spoustu věcí, odnesla si zkušenosti… Rád s tebou trávím čas, ale ten čas bychom mohli taky zpestřit. Takže jestli máš zájem se stát “friend with benefit“ (pozn.: v překladu kamarádka s benefity, ekvivalentní k českýmu “spolusouložnice“), budu jenom rád. Nejsem na vážné vztahy a ty taky ne, takže… rozumíme si?“

Pokračování rozhovoru si nechám pro sebe. Ale tahle část snad stačí k tomu, abychom pochopili několik věcí. Nezáleží na tom, jestli jste Američan nebo Evropan nebo Eskymák nebo Afričan nebo ufoun. Tvrzení, že Američané jsou puritáni, už dávno neplatí. V dnešní době už nejde tolik o to, kde jste se narodili a kde žijete, ale o charakter každého z nás. V USA, stejně jako všude jinde, se najdou jak ti, kterým nepřipadá sex před svatbou v úvahu, tak i ti, kterým vyhovují “friends with benefits“ a mají jich hned několik. Záleží jen na nás, “jak si to zařídíme“. A ještě jedna věc – kdo říkal, že křesťané jsou neškodní andílci, dodržující etické základy mravního chování ?

Jednoho dne jsem se do tardy hallu dostala i JÁ…

Předposlední hodina přede mnou - angličtina. Se zvoněním na přestávku vystřelím rychle ze třídy a mířím do své skříňky pro nehorázně tlusté desky a knížku. Angličtinu mám v prvním patře, mezitím co skříňku mám v patře druhém. Nevadí, vždycky jsem to stíhala. Dneska však byly schody z nějakého nepochopitelného důvodu extrémně zacpané, byla tu větší koncentrace lidí než obvykle. S deskami a knížkou se snažím prorvat se davem a konečně se dostávám do třídy. CRRRRRRRRRRRRRRRRR… Zvoní! A já vám přísáhám – byla jsem asi 3 kroky od své židle. „Huráá, stihla jsem to,“ pomyslím si v duchu, když v tom mi poklepe na rameno angličtinářka: „Go to the tardy hall!“ Nevěřícně na tu velkou obludu vyvalím oči a ptám se: „WHY?!“ Pokrčila rameny a jasně odpoví: „You are late!“

Ano, nebyla jsem se zvoněním na svém místě, byla jsem „jen“ u něj! Naštvaná a naprosto vyvedená z míry se pokouším ohradit, že zácpa na schodech není moje chyba, že nejdu pozdě, protože jsem se zvoněním už byla ve třídě… Nezájem, máme pravidla, která musíme dodržovat! Nekompromisně jsem byla vykázána ze třídy, dveře se mi zabouchly před nosem a já se otočila směr TARDY HALL!

Ať žije svobodná Amerika! Začínám si vážit svého gymplu, na který jsem dřív chodila v Čechách. Otevírám oči a postupně zjišťuji, že na rčení „Hodnotu toho, co máš, poznáš, až když to ztratíš.“ něco opravdu je.

Domů jsem dorazila naprosto přecpaná (já říkám, až se vrátím, nevejdu se do dveří :-/ ) a utahaná. Mám tu celkem pěkný pokoj (fialové stěny s flekama jako kráva Milka jsem se ale nedočkala ) a vlastní koupelnu. Vyhrabala jsem z kufru svoji plyšovou žirafku, padla na postel a okamžitě usla. Teda… před tím jsem vám ještě stihla nafotit svůj nový pokoj, koupelnu a obývák :-).

Můj pokoj s žirafkou od Terezky

Koupelna

Obývák s pianem !

Letošní ročník Masters of Rock byl tak trochu zvláštní. Do poslední chvíle jsem nevěděla, jestli vůbec pojedu a najednou jsem se ve středu, 9. 7. , srazila s partou 20 lidí, z nichž jsem znala jenom jednoho člověka, kterého jsem předtím viděla teprve 3x. S touhle skupinou že mám strávit následujících 5 dní? Když si nedokážu zapamatovat ani jedno nové jméno? Zajímavé!

Cesta byla… řekněme… alkoholová. Zelená (fuj!), medovina, fernet, vaječňák, slivovice… to všechno se začalo míchat, takže jsme do cíle dorazili v… mírně veselejší náladě. Po hodině stavění stanu (jsem na to naprostý antitalent) jsme vyšli do okolí a já už krátce před půlnocí ulehla. Chtěla jsem se pořádně na čtvrtek vyspat (což se mi nepovedlo - kolem čtvrté běsnil týpek kolem stanu a pokřikoval na celé kolo, že mu někdo ukradl stan!).

Čtvrtek jsem zahájila pivem a následně koncertem KORPIKLAANI. Tahle finská veselá folková partička přenesla na publikum veselou náladu, optimismus a i když je nějak extra nemusím, musím říct, že se jim to fakt povedlo. A i když to zní neuvěřitelně - šla jsem pak do stanu spát . Probudila jsem se až na DEF LEPPARD, pomalu se začala tlačit dopředu a jako malé dítě se těšila na (pro mě) vrchol prvního dne - AVANTASII.

Čekání mě naprosto otrávilo. Více než hodinu a půl zvučeli a já začala být netrpělivá. To, co přišlo potom, mě bohužel ani neuchvátilo tak, jak jsem původně čekala. Bylo to skvělé vystoupení, můj oblíbenec Tobias Sammet dokonce i zvládal výšky, neujížděl mu hlas, bylo vidět, že se na to dost připravoval, míň kecal, víc zpíval, třešnička na dortu v podobě Kaie Hansena mě nesmírně potěšila, ale něco mi tam chybělo. Tobias mi přišel při koncertech Edguy zkrátka mnohem uvolněnější než u Avantasie.

Téměř celý pátek jsem strávila dýmáním, pitím Frisca a seznamováním . Kolem 18:00 jsem sledovala z dálky vystoupení gothic - death metalové 12tičlenné skupiny HAGGARD. Počasí začalo být nesnesitelné, pařilo, bylo dusno a lidi začali křičet o vodu. Vystoupení švédských SABATON se neslo v uvolněné atmosféře, kapela hrála jak osvědčené “hity” (Primo Victoria), tak i skladby z nového alba The art of war. Skoro ke konci jsem se dostala úplně do první řady a čekala na kanadské trashery ANNIHILATOR, které jsem (bohužel) do té doby vůbec neznala. Jejich vystoupení musím označit jako druhé nejlepší na letošním MORu. Nestává se, že bych dokázala pařit na hudbu, kterou vlastně vůbec neznám :-). Koncerty OOMPH! a MOONSPELL jsem si s radostí odpustila a radši zašla na pivo (mimochodem, protáhlo se to až do 5:00 a.m. ).

Od sobotního rána jsem poletovala (naprosto nevyspalá) v tričku Amon Amarth a nemohla se dočkat večera. Počasí bylo ještě horší, sluníčko se neslitovalo nad příznivce černé barvy a svítilo ještě víc, bylo dusno a v areálu likérky Rudolfa Jelínka nebyl jediný stín. Přesněji byl, ale kde byl stín, tam byli lidi. Stálo mi to spoustu přemáhání, abych se zašla podívat na HORKÝŽE SLÍŽE. Po třetí písničce jsem to musela vzdát a šla se zchladit. Ještě větší přemáhání mi stálo ovšem jít na ARAKAIN a tím se tak vecpat do první řady na AMON AMARTH, kteří hráli hned po nich. To vystoupení bylo nekonečné, a když už jsem si myslela, že to utrpení skončí, fanoušci si je vytleskali zpátky. V tom zápalu jsem to už nevydržela a začala vytleskávat: AMON AMARTH, AMON AMARTH. Když jsem se rozhlédla s tím, že uvidím nahněvané tváře fanoušků Arakain, čekalo mě příjemné překvapení. Kolem sebe jsem měla pouze svoji partu a skalní fanoušky Amonů Společně jsme tak přetrpěli poslední song Arakainů a bouřlivě uvítali déšť (a následně vichřici), která se na nás řítila :-).

Samotný koncert Amon Amarth mě naprosto uchvátil. A to i přesto, že to byl můj doposud nejdrsnější koncertní zážitek. Lidi byli na sebe namačkaní a třetí řada uprostřed v kotli nebyla asi šťastnou volbou. Tlačenice, nedýchatelno a později i silný vítr mě donutili stáhnout se a opustit kotel. A jestli bylo těžké se dostat dopředu, pak vězte, že ještě těžší bylo se dostat dozadu. Lidi mi neměli zkrátka kam uhnout a sama teď nechápu, jak jsem se z toho nekonečného davu dokázala vymotat. Pařit se dalo ale i úplně vzadu a tak jsem se přidala ke skupině ulítlých dlouhovlasáků, kteří zrovna házeli řepou (jak by to řekla televize NOVA ). Silný vítr, bouřka a déšť donutili Amony ukončit o něco dřív vystoupení. Ve stanu jsme tak otevřeli Amundsena a i když jsem doom-metalové MY DYING BRIDE opravdu chtěla vidět, ponocování z předešlých dnů se teď podepsalo na mé (ne)schopnosti zůstat vzhůru, a tak jsem vyčerpáním usnula.

V neděli jsem se šla podívat na české power metalisty - POWER 5. Něco vám řeknu: V životě jsem neslyšela falešnější a horší zpěv! Jediný, kdo to tam zachraňoval, byl jejich kytarista, který si to doslova “dával” dost dobře (wow, 4 slova na “d” za sebou ). MOR 08 jsem zakončila pivkem (mimochodem - objevila jsem nové, výborné, nejlepší pivo - ČERNOU HORU, vřele doporučuji!) a koncertem punkáčů E!E.

Unavená, špinavá, ale naprosto spokojená a šťastná jsem se odebrala na vlak směr Praha. Zkrátka:

Vizovice, slivovice, za rok ZASE!

Ubytovala jsem se na těch pár dní v hotelu Sheraton, zatím si na kvalitu služeb nestěžuji, za 225 USD na noc s internetem, bazénem a snídaní, v koupelně teď našla Vendula (spolubydlící) dokonce fén a i žehličku ve skříni jsme společnou silou objevily . Právě jsme si objednaly večeři na pokoj a aby toho, který nám jídlo přinese, neranila mrtvice z toho bordelu, co se tu válí, půjdu si asi radši (do)vybalit a uklidit do skříně kufry :-). Bleskovka a zároveň první spot na novém blogu tímto končí, příště se Vám ohlásím z Kentucky !

PÁTEK

Pár lidí, pár stanů. Stánky s pivem. 2 stage, kde se začalo teprve ladit. Pár toi toiek. To byl můj první dojem z areálu Termit, kde se tento fest konal. U chatek mi organizátoři předali klíče do chatky, kterou jsme si s partou pronajali na víkend (za lidovou cenu – 2000 Kč). Je mi jedno, když si pomyslíte, že jsme pěkně romazlení, jet na fesťák a přespat v chatce místo ve stanu, ale představa, že už v osm ráno musím ze stanu vypadnout, jinak se tam kvůli vedru opeču, mě nijak nelákala. U chatek se nedá mluvit o žádném luxusu (to jsem ani nechtěla), ale rozhodně tu bylo více místa (na cokoliv ) a větší pohodlí.

Jdu se podívat blíž k menší stagi, kde hrála relativně mladá kapela - SHOGUN TOKUGAWA. Kapela měla k mému překvapení solidní základnu fanoušků. Screamo se stává poslední dobou obecně hodně populárním žánrem, doufejme tedy, aby si popularitu kapela udržela i potom, co přestane být screamo “trendem”, jelikož to kluci opravdu umí! Chomutovští rockeři, X-LEFT TO DIE, mě nesmírně potěšili svojí účastí i vystoupením (nehledě na fakt, že k Chomutovu a Chomutovákům mám silné pouto ). Po nich jsem už stepovala na hlavní stagi a očekávala jednu ze svých oblíbených metalových kapel – SATISFUCKTION.

Tahle banda dokáže přijít vždy s něčím originálním a donutit diváky pařit. Narozdíl od ostatních metalistů a členů kapely byl zpěvák celý v bílém oblečení, komunikoval s publikem, pařil a nakonec seskočil z podia dolů mezi nás. Totálně zpocená, ale naprosto spokojená jsem odcházela po jejich vystoupení na pivo – nezklamali mě! Za doprovodu kytary a zpěvu popové kapely, CHARLIE STRAIGHT, jsme se usadili a popíjeli zlatý mok. A i když není pop mým pravým půllitrem piva, příjemně se u toho relaxovalo, dobře se to poslouchalo a musím říct, že publikum tihle mladíci totálně dostali!

Na pódiu se začali připravovat IDEA FATTE a po prvním tónu jsem se okamžitě zvedla a odešla z areálu. Jsem tolerantní a nechtěla jsem kazit ostatním zážitek z koncertu svým kyselým xichtem. Hip hop prostě nemám ráda! S klukama jsme šli trochu si pročistit uši, mozek a plíce. Vrátili jsme se akorát na Chlapíka a senzačně se bavili. Pokud nevíte, o co jde: Představte si metalistu, který vám rapuje a „zpívá“ o hulení. To je přesně CHLAPÍKSXICHTEMWLKA. Ve 13 obdivoval Eminema a pokoušel se dát dohromady vlastní hip hop sklady :-). Jeho hitovka zněla celým areálem – Ten chlap - určitě byl zhulenej - protože po mně chtěl - plnou tašku hulení, yeah yeah… Jako recese dobrá věc, doporučuju pustit si to na bandzonu.cz nebo na youtube .

Na řadu přišlo ale něco, na co jsem čekala od rána – můj favorit číslo 1! Kapela THE.SWITCH. Když jsem je tenkrát slyšela poprvé na Benátský, netušila jsem, že si je tolik oblíbím a že se jejich skladby dostanou tak často do mého playlistu. Show to byla naprosto famózní, Majkláč (kytarista a zároveň jeden z organizátorů festu) opět dokázal, že patří mezi kytarovou špičkou. V kotli se mě ujal Mates a chránil mě ze všech stran, aby mě neušlapali. Záhadným způsobem se vedle mě objevili HeWeR a jeho parťák (v životě jsem je neviděla a nechápala jsem, jak mě dokázali poznat). Vyschlo mi v krku, the.Switch odehráli poslední songy včetně těch nových z připravovaného alba a já mířila pro pivo. Vystoupení X CORE, HOUBY a poté KOHOUT PLAŠÍ SMRT jsem už pouze sledovala daleko od kotle s pivem v ruce .

SOBOTA

Poté, co jsem se vyhrabala ze sprchy (oproti sprchám na Masters of Rock naprostý luxus s teplou vodou ) a co se kluci vrátili z města, jsem vyběhla do areálu, přímo k hlavní stagi a čekala na THE POOH. Kapela, kterou jsem poslouchala nejdéle ze všech, kt. tam byli (3 roky), nicméně jsem je ještě nikdy neslyšela naživo. Díky jejich starší tvorbě pro mě byli vždy takovou českou Nirvanou, nehledě na fakt, že mi jejich zpěvák a kytarista nehorázně připomíná Kurta Cobaina (stejný sympaťák, talent mu nechybí a rodiče se při sexu asi hodně smáli, jelikož se jim fakt povedl ). I když „Nirvánově“ nezněli ani omylem, na jejich vystoupení v životě nezapomenu. Opomeneme-li totiž moje sympatie vůči zpěvákovi a Kurtovi obecně, další bod si u mě získali tím, že napekli fanouškům buchty (the poohty) a já v tu chvíli měla hlad . Byla jsem nadšená, moje nadšení ovšem odpadlo pár týdnů poté, co jsem zjistila a hlavně viděla, jak probíhal jejich proces pečení (jen namátkou – napadlo by vás někdy získat vlažné mléko tím způsobem, že ho přivedete k varu a následně studeným vzduchem u fénu vyfoukáte?).

Vraťme se ale opět k festu. Na menší stagi začali ladit XINDL X. Na webu se prezentují jako hip hop - blues. Když jsem viděla tu charakteristiku, ani mě nenapadlo si je poslechnout. Chystala jsem se s klukama odejít z areálu, když v tom začali Xindláci hrát. Jako vypojený stroj jsem se okamžitě zastavila a zůstala zírat. Kdepak, kdepak! Jestli Eminem bude hrát tuhle odnož hip hopu, začnu poslouchat Eminema . Osobně mi to znělo částečně jako reggae a rozhodně bych vám doporučovala si poslechnout na jejich bandzone profilu aspoň písničku Dysgrafik, pokud je neznáte. Stojí to za to a Xindly mohu tak suverénně označit za svůj objev roku .

Morfujeme! Připomíná vám to Strážce Vesmíru? Tak to neznáte asi MORČATA NA ÚTĚKU a jejich Planetu prasat . Někým milováni, jinými přímo nenáviděni pro (svým způsobem) „pouze“ předělávky originálních písní do sprosté, mnohdy tvrdší formy. Osobně je mám moc ráda, takže jsem si kotel tentokrát neodpustila. Bohužel si to neodpustil ani bezďák, který se tam dostal, svlíkal se, smrděl, otravoval a vrcholem bylo, když se rozhodl, že bude močit přímo pod pódiem, když Morčata hráli. Sluníčko mi začalo lézt na nervy ( a pivo do hlavy ), a tak poté, co jsem se seznámila s nějakými metalisty, jsme se společně odebrali sednout si do stínu a odpočívali. Měli jsme ovšem skvělý výhled na druhou stage a i tak jsem mohla sledovat vystoupení NICELAND (nijak mě zvlášť nezaujali) a rock’n’roll - metalcore kapely BAHRAINN (metalcore - a jsme doma !).

Bahrainn jsem však musela opustit, i když se mi to líbilo, a šla se podívat na německou rockovou bandu - ILLECTRONIC ROCK. Naprosto nová, naprosto famózní, naprosto strhující. Asi tak nějak bych charakterizovala vystoupení těchle pohodářů, kteří ve mně budili díky své imagi nejdřív dojem, že jsem se dostala omylem na koncert nějaké emo kapely :-). Odcházela jsem s CDečkem a samolepkou, kterou mi podal zpěvák. Jejich písničky jsem vůbec neznala, ale přitom jsem si zapařila víc jak na Switcháky z předešlého dne. Chytlavé melodie, vymakané kytarové riffy, trochu tajemna… to vše dokázali tihle Němci při tvorbě zakomponovat do svých skladeb a ve finále nám tak naservírovali pořádnou porci skutečně výjimečné hudby (zkuste video Heart and Bonebreaker). Když jsem se navíc po koncertu s nima bavila, dokázali mě přesvědčit nejen o tom, že 4 roky na německé škole mi fakt něco daly, jelikož jsme se dorozumněli naprosto bez jakéhokoliv problému, ale i o tom, že rozhodně netrpí žádnými hvězdnými manýry ani emo chvilky (ulítlejší Němce jsem v životě nepotkala )!

Na CRAZY ÁŇU bylo poté narváno stejně (ne-li víc) jako při vystoupení the.Switch z pátku. Neuvěřitelné, jak dokázalo tohle malé škvrně získat na svoji stranu publikum… Já ji obdivuji, že na to pódium vůbec vlezla :-). Na ATARI TERROR jsem se opět probojovala až dopředu, a i když jsem si je užila minule na Benátský, tentokrát jsem odešla po čtvrté písničce. Kapela byla parádní, hraje jim to líp a líp, ale v kotli to bylo o hubu. Chvilku poté, co jsem ustoupila o pár řad dozadu, tam povalili jednoho klučinu na zem. Zkrátka vím, kdy je čas odejít !

Po Atari proběhlo losování, kdo vyhraje akustický koncert své oblíbené kapely u sebe doma v ložnici . Ačkoliv jsem chtěla vyhrát, štěstí se na mě neusmálo .

Vystoupení 100°C jsem prostála s klukama, kteří byli evidentně naprosto zabrždění a ovlivnění mnoha faktory . Subjektivní dojem: Zdá se mi to, nebo 100°C hrajou drum’n’bass s kytarou a do toho všeho zpívají ? Po nich mě už jenom čekalo pivo na dobrou noc a pak jsem krásně usnula. Byla jsem tak unavená, že jsem ani nezaregistrovala techno, co tam pouštěli až do rána.

Bandzone.cz Fest můžu jednoznačně označit za festival s nejuvolněnější atmosférou, na kterém jsem kdy byla, festival, kde nebyl vůbec problém potkat lidi, kteří právě před chvíli vystupovali na podiu a poklábosit s nimi. Oceňuji všechny kapely, už jen kvůli tomu, že vystupovali naprosto zadarmo a přijeli bez nároku na cestovné (vememe-li v potaz, že takoví Illectronic Rock sem jeli 800 km :-/). I když měl festival spoustu nevychytaných much (bezďáci, málo toi toiek…), dostal se na seznam mých TOP 10 festivalů. A i kdyby příští rok zavedli vstupné, s partou už víme, kde budeme 19 – 21. 6. 2009: Na Bandzone.cz Festu!

________________________________________________

Poznámka pod čarou pro stálejší čtenáře: Zkuste kliknutím fotky zvětšit a najděte Ly nebo Méču . Nebo aspoň tipnout, kdo to na fotce může být :)). Nápovědu hledejte na libimseti.cz. Timy, HeWeR a vica jsou z téhle soutěže předem diskvalifikováni . Ať žije demokracie !