Klub Uncle Pleasant’s, 200 (podnapilých lidí) + 1 více-než-dobře vypadající metalista (25 let?), 18. března.

Já: “Hej, nejsi ty z kapely Soilwork?”

On: “Eh? Nejsem.”

Já: “Oops, tak to sorry. Jsi strašně totiž podobnej jejich keyboardistovi.”

On: “Fakt?”

Já: “Duh…”

On (s úsměvem): “Škoda, asi jsem Ti měl říct, že JSEM z kapely Soilwork.”

Následovalo… ehm… vystoupení kapely Swallow The Sun .

Kluci předvedli famózní show a tím totálně předčili Soilwork, kteří měli být pro mě třešničkou na dortu. Tihle týpci z Finska opravdu umějí podat doom metal se vším všudy - s temnotou, kterou se tenhle žánr vyznačuje, pomalu, ale chytlavě! Po koncertu jsme se sešli a zdrbali společně Brutal Assault, kde vystupovali vloni v létě a zašli pak na bar. Zbytek večera se pak už jen topí v mlhavých vzpomínkách.

Miluju metal(isty) :))))!

Člověk by řekl, že Amíci nemají co dělat, tak si vymýšlejí různé svátky a pak je sami slaví. Minule to byl Mezinárodní Pi Day, dnes je to Den svatého Patrika. Je to pravda - oni fakt nemají co dělat! Až na to, že St. Patrick’s Day je irský svátek :).

Historii tohoto svátku najdeme v dějinách Irska. St. Patrick’s Day (17.března) se slaví na počest patrona Irska - Patricka. V USA je tento svátek hodně rozšířený, a to hlavně kvůli tomu, že spoustu Američanů mají irské kořeny. Respektive jsou Amíci mix různých národností, a každý in-America-born American má v sobě různé druhy krve A právě ta irská krev koluje v hojném množství.

Na Den svatého Patricka je všechno v typické barvě Irska - v zelené. Lidi se nasoukají do oblečení v různých odstínech zelené, které se hojně prodávají už začátkem února, holdují zeleným jídlům - těstoviny, zmrzliny, pijí irskou whiskey (dobře, ta zelená není :)), kouří zelenou trávu atd… To vše je zcela ještě normální, oproti tomu, co vyvádějí každoročně v Chicagu.

Každý rok totiž voda v řece Chicago River změní barvu . Město používá jakýsi tajný postup k obarvení řeky na zeleno. Prohlašuje ovšem, že je to zcela bezpečné a nezabije to ani jednu rybičku. Výsledek není koneckonců špatný - zelená řeka vypadá přinejmenším zajímavě

Co se týče mě, na St. Patrick’s Day jsem vyhrabala zelené triko, přelakovala nehty naprosto odpornou zelenou barvou a pramínky vlasů jsem taky obarvila na zeleno. Jelikož je to uprostřed týdne, na pořádnou zelenou party si budu muset počkat až na víkend. Doufám, že Charlie splaší Absinth. V opačném případě budeme muset asi jen obarvit líh zeleným potravinářským barvivem :). Zelená je dobrá!

Zajisté každý z nás už slyšel o číslu Pí, které vyjadřuje poměr obvodu kruhu. Číslo Pí je nekonečné a říká se, že je parta vědců a počítačů, kteří neustále hledají další a další čísla. Absolutně nechápu poč, ale 14. března se slaví tzv. Mezinárodní Den Pí. Nicméně, mě původ tohoto dne netrápí, aspoň mám větší důvod, proč skončit dnes opět u Charlieho s Jackem & Colou. Mezinárodní den Pí se musí oslavit, ne ?

Ale abychom neodběhli úplně od Pí. Řekla jsem si, že když budu slavit Mezinárodní Den Pí, tak se aspoň NĚCO naučím. Po 30 minutách jsem se naučila 50 po sobě jdoucích čísel, vytvořila si asi milion naprosto nesrozumitelných pomůcek, které stejně asi chápu jenom já =D . Ale stejně se o svoji teorii podělím.

3, : tohle je základ. Bez pomůcky, nějak se začít musí
1415 :upálení mistra Jana Husa (pamatuji ještě ze základky :D)
92: rok narození Dakoty (1992; o něm sepíšu článek později :))
6535: za 10 let bude tatíkovi 65 a číslo 35 je přesně o 30 let méně než 65 (já říkala, že to dává smysl jen mně :-D)
8979: lehce zapamatovatelné, prostě 89 & 79; co chcete víc?
3238: teď se řada nezmenšuje, ale zvětšuje; 32, po té 38
4626: mé milované mamice bude 46, a číslo 26 je přesně o 20 méně než 46 (juchůů, počty :D)
43: 46-3=43
383279: řada teď jde pozpátku, vidíte to? Před tím jsem měla 8979 3238
502: předvolba v Louisville, Kentucky; tj. část mého telefonního čísla
88: rok narození mé milované yu; 1988 <3
4197: four one nine seven -> [:for one night stand:] (jsem pro vztah na jednu noc :))
169: one six nine -> [:one sexy night:]
3: (one sexy night) v trojce =D
993: two nights in trio -> dokonce dvě noci v trojce
751: 7:51 AM sedím každý pracovní den na první hodině, Algebra class
0: konec - prostě nula!

Strašně divná teorie na zapamatování čísla Pí, kterou asi opravdu chápu jen já. Ale to mi bohatě stačí, furt je to lepší než poslouchat Pi Song (taky jsem to zkoušela, po chvíli jsem to ale vzdala, tak strašně moc mi to lezlo na nervy :D). A vůbec - učení mě dokonce začalo bavit. Příští rok si dám cíl 100 čísel. Jsem zvědavá, s jakou teorií přijdu.

Šťastný Mezinárodní Den Pí všem! Mějte se rádi a učte se Pí

Během svého studia v USA jsem stihla zaznamenat jednu zajímavou věc: Mezi Američany jsou stimulační drogy velmi populární a rozšířené (rozhodně více než mezi Čechy). Není divu – mezitím, co mohou být zatčeni za kouření marihuany, stimulační léky, neboli tzv. “chytré drogy”, mohou získat zcela legálně přímo od lékaře a nikdo je za jejich užívání zatýkat nebude. Jeden ze stimulačních léků, který je hojně využíván a zneužíván, obzvlášť mezi studenty vysokých škol, je právě Adderall.

Adderall je lék k dostání na lékařský předpis, využívaný k léčbě ADHD – hyperaktivity s poruchou pozornosti. Lidé trpící ADHD se nedokážou soustředit na jednu věc, mají problémy s učením a jsou neustále na nohou. Adderall tyto hyperaktivní jedince zklidní a postupným uvolňováním v těle je udržuje v klidném stavu, a tak jim umožní se na svoji práci soustředit. Na lidi, kteří ADHD netrpí, funguje ovšem jinak. Místo zklidňovacího efektu má Adderall efekt povzbuzovací, který přivede člověka do stavu blaženosti a tvůrčího myšlení.

Jedna tabletka denně, ráno u snídaně a celý den probíhá naprosto perfektně. Při výkladu americké historie, jedné z nejnudnějších předmětů, zůstávám ve střehu, hltám každé slovo kantora a když svůj výklad skončí, přeji si, aby pokračoval. Toužím po tom, aby pokračoval, abych mohla nadále vstřebávat informace. Šest popsaných A4 jsem se naučila během 1 hodiny a ve výsledku získala skóre 100%; A+. Neříkám, že bych stejných výsledků bez Adderall nebyla schopna dosáhnout. Říkám: Adderall mi pomáhá toho dosáhnout lépe, snadněji a rychleji. Celý den jsem na nohou, nikdo mě nedokáže rozhodit a nejradši bych všechny objala. To jest onen pocit blaženosti, o kterém se mluví.

Vedlejší účinky Adderallu by se přehlížet ovšem rozhodně neměly. Je to sice individuální záležitost, u někoho způsobuje zvedání žaludku, bolest hlavy, zvýšení tlaku, nadměrné pocení, ztrátu chuti k jídlu nebo nespavost. A zrovna pro poslední 2 uvedené účinky je tak oblíbený. Průzkum dokázal, že během zkouškového období počet vysokoškoláků využívající Adderall rapidně roste. Díky nespavosti jsou déle vzhůru, plni energie potřebné ke studiu a druhý den se ke zkouškám dostaví stejně fit. Údajně jsou schopni studovat až 14 hodin vkuse. V průzkumu se přiznalo až 25% vysokoškoláků z 119 vysokých škol k užívání Adderallu jako “studijní drogu”¹. Ztráta chuti k jídlu, kterou Adderall způsobuje, vedlo lékaře k tomu, že je začali předepisovat proti obezitě. Dr. Fuad Ziai CNN přiznal, že Adderall předepsal více než 800 pacientům, z nichž až 90% nadbytečná kila shodila². Podle FDA (Americký úřad pro kontrolu potravin a léčiv) je zcela legální předepisovat léky tzv. off-label, tj. pro účinky, které jsou “jen“ vedlejší. Mimochodem – ne, že by to bylo mým záměrem, ale po 3 týdnu jsem ztratila 15 lbs, v přepočtu 7 kg.

Ptáte se, jak je to možné? Za tím vším stojí jedna velmi známá látka, kterou obsahuje každá maličká kapsle s nápisem Adderall - amfetamin. Tato stimulační látka způsobuje nespavost, ztrátu chuti (u mě dokonce odpor) k jídlu, vyvolává pocit euforie, blaženosti, dobrou náladu, zkrátka máte pocit, že milujete svět, všechno je naprosto dokonalé a nádherné. A právě proto je Adderall tak hojně využíván i lidmi, co ADHD vůbec netrpí. Jako třeba já.

Ceny Adderallu se drží relativně při zemi. Některé pojišťovny ho pokrývají, takže je možné získat lék zadarmo. V jiném případě se pak cena pohybuje kolem $3,30 za 1 kapsli. Na černém trhu, kterou musejí využívat ti, co ho nemají předepsaný od doktora (netrpí ani ADHD, ani obezitou), je možné si Adderall obstarat už od $2 za 1 kapsli a maximální cena je kolem $5/kapsle. Při pravidelném užívání Adderallu (bez předpisu) vás může tahle sranda stát zhruba 60 USD/měsíc, v přepočtu tedy 1200 Kč. Pro srovnání – stejnou sumu zaplatíte v ČR za 5 gramů kvalitní marihuany.

Pravidelné užívání Adderallu s sebou ovšem nese určitá rizika. Hlavním problémem je právě zmiňovaný amfetamin, který Adderall obsahuje. Nepřipomíná vám jeho účinky také účinky něčeho jiného? Třeba… kokainu? Je to tak, obojí funguje téměř stejně. Jak kokain, tak i amfetamin navozují příjemné pocity euforie, neúnavnosti a hyperaktivitu. Amfetamin je v tomhle smyslu sice lepší volbou, není tak nebezpečný, nešňupe se ani neaplikuje nitrožilně, ale to pořád neznamená, že je úplně bezpečný. Látková tolerance se při pravidelném a dlouhodobém užívání vyvíjí, a ačkoliv amfetamin nevyvolává fyzickou závislost, můžete mu po delší době propadnout a už si svůj den bez Adderallu nebudete umět představit.

Osobně se snažím užívání Adderallu omezovat na jednou týdně, většinou v pondělí, kdy se potřebuju zotavit z námahavého víkendu a pak kolem zkouškového období. Vedlo mě k tomu jedno ráno, kdy jsem se probudila a už jsem nevlastnila ani jednu pilulku. Po 3 týdnech pravidelného užívání jsem se poprvé tak ocitla bez Adderallu a pocit to byl neskutečný. Ne, že bych umírala, protože jsem ho AKUTNĚ potřebovala, jenom jsem věděla, že mi něco chybí. Amfetamin.

Ne všechny stimulanty jsou škodlivé, Adderall sám o sobě není špatný a může vám být v životě nápomocen. Při užívání jakéhokoliv stimulantu, ať už toho “přírodního“, jak nám ho prodejci cpou, nebo “napůl-legálního“ Adderallu, je velmi důležité najít svoji hranici a nepřekročit ji. Psychicky závislí můžeme totiž být na čemkoli! A pro ty, kteří by rádi Adderall vyzkoušeli, mám špatnou zprávu. Adderall je Evropě dostupný jen ve Velké Británii a na lékařský předpis. Možná to chce nějaký ten rok počkat, než “Adderall boom“ dorazí i do českých luhů a hájů.

Už se vám někdy stalo, že jste zapli počítač a málem vás kleplo? Pokud ne, máte štěstí. Já jsem totiž se zapnutím svého notebooku zůstala sedět s otevřenou pusou a vykulenýma očima. Zírala jsem totiž na plochu. PRÁZDNOU plochu. Bez ikonek, bez nabídky start, bez ničeho. První reakce byla (hned po “WTF?“) spontánní a typická pro amatérky. Začala jsem klikat všemožně na onu prázdnou plochu, nejdřív pravým tlačítkem myši, pak levým. Po chvíli klikání jsem zjistila, že tohle skutečně nikam nevede. Rozhodla jsem se to vzít to vlastních rukou (pokud jste ajťák, tak radši dál nečtěte, nebo si vyrvete všechny vlasy ).

Krok první: Restart

Tohle si pamatuju. Ctrl+Alt+Del. Úžasná, magická zkratka, bez které si svůj život s technikou neumím představit. Jakmile se mi něco sekne, RESTART to jistí. Můj věrný přítel, moje první pomoc. Tentokrát mě ale zklamal. Po restartu mi naskočily ikonky i nabídka start, vzápětí ale ZMIZELY. Přede mnou byla opět prázdná plocha.

Krok druhý: Safe mode

Tohle znám taky. Přešla jsem do safe modu s nadějí, že snad tady se ikonky zobrazí. Chyba lávky. Bylo to snad ještě horší. Plocha nejenže byla bez ikonky a nabídky start, byla celá dokonce i černá (normálně byla aspoň barevná ).

Krok třetí: System Restore

Pěkný vynález, že. Takový menší stroj času, který systém vrátí zpátky do chvíle, kdy ještě fungoval. Kéž by něco takového existovalo i pro nás, lidi. Hned bych se vrátila do doby, kdy Kurt Cobain byl mladý a ještě neslavný a znásilnila bych ho . Jenže i po system restore byla plocha prázdná (nicméně tentokrát už barevná ).

Krok čtvrtý: Explorer.exe

Když jsem opět zírala na prázdnou plochu, napadlo mě, že hudba je celkem dobrý nápad. Přes “Správce úloh” jsem se chtěla dostat do složky “Hudba”, když v tom jsem si všimla, že explorer.exe není spuštěný. Klikla jsem tedy na “New Task“, zadala C:/Windows/explorer.exe a zmáčkla enter. Plocha zablikla a já málem vyskočila radostí. Ikonky i nabídka start se vrátily. Ne však nadlouho. Po chvíli opět zmizely a už to byla zase jen známá, prázdná plocha. Spustila jsem tedy explorer.exe ještě jednou a když se vše objevilo, využila jsem té chvíle a klikla pravým tlačítkem na plochu. Ujistila jsem se, že nejsem blbá a skutečně mám povolené ikonky na ploše. Měla jsem. Vzápětí vše zase zmizelo.

Krok pátý: Full Scan PC

Při system restore mě to vrátilo do předešlého dne, čas 10 PM, kdy jsem naposledy něco měnila. Má to jeden háček. Já si totiž nepamatuju, že bych něco měnila či instalovala. Pokud si pamatuju dobře, v 10 večer jsem koukala online na jistý film. Za tím může být virus, říkala jsem si a spustila přes “Správce úloh” Symantec Antivirus, který v počítači mám. Zvolila jsem “Full Scan” počítače a čekala. Completed. No Virus Founded. FUCK!

Krok šestý: Reinstall Windows XP

Je to jako když hraju šachy. Když už jsem v koncích a nechci si přiznat porážku, smetu zbylé figurky a začnu od začátku :). Přišlo mi to jako dobrý nápad. Až do chvíle, kdy jsem zjistila, že moje CD Romka nefunguje už delší pátek. Mám v plánu si koupit nový notebook, a tak by to stejně nemělo cenu. A zas tak zručná nejsem, abych někomu jinému vyrvala CD-ROM a vrazila to dočasně k sobě. Ne, přeinstalovat Windows XP asi fakt nebyl až tak skvělý nápad.

Krok sedmý: Jim Beam

Že tenhle krok ani vy, ajťáci, neznáte? Takový výborný prográmek, který vyřeší téměř všechno. Stahujte z http://www.LednickaULyVPokoji.ky.us/alkohol/bourbon/jim_beam_white_label.flaska. Po instalaci s Coca-colou a ledem spusťte. A koukejte dál na prázdnou plochu. Koneckonců, nevypadá to zle :).

Krok osmý: ComboFix

Jim Beam s colou rozhýbal moje mozkové buňky. Nebo se mi to aspoň teda zdálo. Přes “Správce úloh” jsem tentokrát spustila Firefox. Najela jsem na combofix.org a stáhla si “ComboFix Spyware Remover”. Poté jsem ukončila všechny programy, včetně antiviru, a přes “Srávce úloh” spustila ComboFix. Naskočilo mi podivné modré okno, párkrát jsem klikla na “OK“ a “Next“ a najednou tma. Windows se sám restartoval (”sám“ je pojem dosti relatvní, nejspíš to bylo tím, že jsem předtím několikrát odklikla “OK“ ). Když mi po restartu naskočila plocha s ikonkami a nabídkou start, čekala jsem, že opět zmizí. Místo zmizení mi však naskočil log, který mi vygeneroval ComboFix. Byl dlouhý, ale v podstatě vypadal nápodobně:

ComboFix bla bla bla

Bla bla bla ba bla bla bla ba bla bla bla ba bla bla bla ba bla bla bla ba bla bla bla ba bla bla bla ba bla bla bla ba bla bla bla ba bla bla bla ba bla bla bla ba bla bla bla ba bla

Datum bla bla ba /bla bla bla /ba bla bla bla/ ba bla bla bla ba bla
Datum bla bla ba /bla bla bla /ba bla bla bla/ ba bla bla bla ba bla
Datum bla bla ba /bla bla bla /ba bla bla bla/ ba bla bla bla ba bla
.
.
.
Bla bla ba /bla bla bla /ba bla bla bla/ ba bla bla bla ba bla bla bla ba /bla bla bla /ba bla bla bla/ ba bla bla bla ba bla bla bla ba /bla bla bla /ba bla bla bla/ ba bla bla bla ba bla

Completion time: 2009-01-19 18:25:44 - machine was rebooted

Bla bla bla bla bla bla bla bla bla bla bla bla bla bla bla bla bla bla bla bla bla bla bla

Nevím, co se stalo. Nevím, jak se to stalo. Ale vím, že už mám zase svoje ikonky, lištu a nabídku start na své barevné ploše. Řekněte - není svět krásný ?

Potkala jsem krásnou dívku. Nejenže byla krásná, byla neuvěřitelně inteligentní. Nenechte se zmást - nejsem lesba. Troufám si říct, že byla ztělesněním ideálů pro snad všechny chlapy… Krásné dlouhé vlasy, velké oči, štíhlá, sportovní postava… Ne, fakt nejsem lesba. Ani bi.

Seděly jsme spolu a mluvily o všem možném. Když v tom kolem nás prošla parta blonďatých slečen, a všechny se pyšnily obrovským, nepřehlédnutelným nápisem „Hollister” na triku. A skutečně se cítily jako NĚCO. Uvedu Vám to na pravou míru…

Hollister je surfařská značka založená poměrně nedávno (r. 2000) v Kalifornii. Stala se děsně populární, aspoň tady v USA, v ČR se dají oblečení od Hollistru objednávat zatím pouze z netu. Je rozšířená mezi mladými a prodává se za… ehm, řekněme, za víc, než byste zaplatili za tričko třeba v New Yorkeru nebo v Kenvelu (mrkněte se sami na stránky autorizovaného prodejce v ČR), ale ostatně to taky není žádný přepychový kousek, který si nikdo nemůže dovolit…

Ale zpět k té slečně. Říkejme jí Melissa. Když kolem nás prošla ta blonďatá parta, Melissa si povzdechla a pronesla: „Víš, mě by zajímalo, jestli se ty holky někdy aspoň zajímaly o surfing.”

Podívala jsem se na ní: „Myslíš jako že ani něvěděj o tom, že nosí surfařský hadry?” zeptala jsem se.

„Jo,” odpověděla, „jaká je pointa v tom nosit surfařské oblečení a vědět o tom hovno?”

„Ale ne každý má možnost surfovat!” podotkla jsem.

„Neříkám, že musejí nutně taky surfovat. I když by to dávalo víc smysl. Ale sakra… vždyť ony pomalu ani netušej, proč to nosej, jenom věděj, že to je IN! Přitom surfing… to je něco nádhernýho. Je to lifestyle, je to svoboda, je to vášeň!”

Nechala jsem Melissu doumat nad smyslem života a nošení - nenošení Hollistru. Když v tom se moje mozkové buňky začaly zřejmě otřásat, někdo zmáčkl několik čudlíků v mé hlavě najednou a mně totálně hráblo. Tiše jsem po chvíli pronesla: „Poletím s váma o jarňákách na Hawai!”

Chci se naučit surfovat. A není to proto, že vlastním taky kousky s nápisem Hollister. K čertu s nějakýma značkama. Mě tenhle sport prostě fascinuje a vždycky fascinoval. A je čas se ho konečně naučit. HAWAI, here we go!

Pokud máte zafixovanou americkou party jako velkou kalbu v přecpaném baráku, milion lidí, hudbu na plné pecky, že ani neslyšíte vlastní slova, jako kalbu, která sem a tam končí nějakou bitkou, jako kalbu, kterou vidíte ve spoustu amerických filmech, pak vězte, že to máte zafixované správně. Skutečné party se od těch filmových moc neliší, mnohy jsou i dramatičtější, o čemž jsem byla nedávno taky patřičně přesdvědčena…

V sobotu má Chase narozky, bude mu 20, neměla bys chybět. Stručný obsah sms mi zajistil program na víkend. Bylo pátek odpoledne, s Nickem a Rebeccou jsme seděli u televize a pokuřovail vodní dýmku, já neměla v sobotu na plánu do čeho ani do koho píchnout, a tak jsem s radostí souhlasila. V sobotu, kolem páté odpoledne, mě tak vyzvedl Charlie a odvezl kamsi. Když jsme zaparkovali před obrovským domem uprostřed NIČEHO (kolem dokola nebyla ani stopa po civilizaci, žádné jiné baráky, což znamenalo pro nás, že budeme mít klid – žádní otravní sousedi), netušila jsem, co všechno se tu za zhruba šest hodin přihodí.

Než jsem vysoupila z auta, Charlie mi poklepal na rameno a řekl: „Ehm, je tu něco, co bys měla vědět… Až se bude můj táta ptát, řekni mu, že ti je 16... Nebo ne,“ zamyslí se a pokračuje, “řekni mu, že ti je 15, to bude ještě lepší!“

Udiveně na něj vyvalím oči: „Vždyť mi není 15!,“ namítnu nechápavě. Občas Amíky nechápu. Pochopila bych, kdyby po mně chtěl, abych dělala, že mi už je 21, že už můžu legálně pít, aby jeho tatík nemohl nic namítat. Ale proč mám předstírat, že jsem mladší?

„Řekněme,“ odpoví Charlie, jako kdyby mi četl myšlenky, „tatík je na mladý pěkný holky.“

„A proto mám dělat, že jsem mladší?!,“ přeruším ho. HROME! Co je to za úchylárnu? S kým jsem se to skamarádila? On mě chce dohodit svýmu starýmu, rozvedenýmu fotrovi? ZMRD!

„Proboha, nešil, tak jsem to nemyslel,“ vyhrkne můj zrzavý kamarád. „Ale když řekneš, že ti je 15, tak si na tebe netroufne. Budeš pro něj moc mladá a on není zas tak blbej, aby riskoval, že ho šoupnou do vězení za obtěžování nezletilejch!“” Zírám na něj, lehce vyvedená z míry, a v tu chvíli jsem si fakt nebyla jista, jestli chci vejít do toho baráku. Charlie, znovu, jako by věděl, co se mi honí hlavou, se usměje: „Hele, klid. Bude na tebe holt zírat a slintat, ale ujišťuju tě, že se tě nedotkne, on si prostě netroufne, jen mu ale řekni, že ti je 15. A drž se nás. Nezůstávej s ním v jedné místnosti sama!“ Nějak mi došly slova, a tak jsem vystoupila z auta.

Před barákem postávalo 10 skejťáků, věková kategorie 18 – 22. Charlie mi představil všech deset týpků, abych pak vzápětí mohla jejich jména zapomenout. Prolítla jsem kluky rychlým pohledem… ne, fakt to nejsou dlouhovlasí metalisti v černým, na kterých tolik ulítávám. Vypadají ovšem mile a v pohodě, jenom se budeme muset vyhýbat konverzaci na téma “hudba”, jak to tak vidím… „TATI!,“ vyřkne Charlie a vytrhne mě z myšlenek. „Tohle je táta,“ ztiší volume a otočí se na mě.

Přistupuje ke mně vysoká postava v obleku. Vypadá na 60, má šedé vlasy a usmívá se. Působí mile a elegantně. Kdybych před deseti minutami nic neslyšela, řekla bych si, že je to normální, sympatický postarší muž. „McGraw,“ podává mi ruku, „nice to meet you. How old are you?“

WTF?! I když jsem to měla čekat a svým způsobem i čekala, uzemnilo mě to. Jeho nezajímalo, kdo jsem, co jsem, proč jsem. Jediné, na co se zeptal, bylo, kolik mi je! „Fifteen!,“ odpovím a vrhnu na Charlieho omluvný pohled. Ten se na mě usměje a mrkne. Vzápětí mě Katie, Charlieho sličná slečna, se kterou docházím každý den na žurnalistiku, chytne za ruku a odvede pryč. „Poď, ukážu ti, kde co v baráku je,“ prohlásí na mou duši víc nahlas, než by to bylo zapotřebí. Okamžitě však mezi zuby zamumlá „Jeho fotr je prostě divnej.“

Barák to byl skutečně obrovský. Katie mě provází a ukazuje každý kout. Vyrazí každé dveře, i ty, co vedou do ložnice Mr. McGrawa, abych se podívala dovnitř. Se soukromím se tu nějak neserou, jak to tak vypadá. „Tady je sud,“ ukazuje mi Katie a dodává, „a tohle je ta nejlepší věc…“ Otevírá víko a nechá mě nahlédnout do obrovské nádoby. Vevnitř plavaly kousky jablek, hroznové vína, jahod, malin, ananasu, broskve… prostě ovoce. To vše plavalo v podezřele bílém roztoku. „Tohle je jungle juice,“ vysvětluje mi Katie, „nakrájeli jsme ovoce včera večer a přidali jsme 3 flašky vodky a 3 flašky rumu... Až dorazí lidi, přidáme ještě Kool-Aid (pozn.: limonáda, ekvivalentní k českému LIFT) a bude to YUMMYYY!“

Až dorazí lidi? „Už je nás tu 13. Kolik jste jich pozvali?,“ ptám se zvědavě.

Katie vyprskne smíchy: „Minimálně 50. A každý si určitě s sebou přitáhne ještě někoho, o kom my nevíme… Na, ochutnej!“ Pobízí mě a vyloví z nádoby hroznové víno. Zakousnu se do něj a cuknu s sebou. Alkoholem to nasáklo slušně. Chci říct… alkoholem to nasáklo DOST. Jako ovoce to už ovšem ale nechutnalo. „Tohle bude ještě zajímavé,“ pomyslím si.

Bylo šest večer. Lidi byli pozváni až na devátou, a tak jsme se rozhodli, že začnem pít jungle juice. S ubývajícím množstvím džusu v nádobě přibývaly bláznivé nápady. A nejlepší věc, která chlapy mohla napadnout, byl drifting. Všichni vyběhli ven a nastartovali svoje čtyřkolky. Vlezla jsem s Jeffem a Katie do auta, Jeff usedl za volant a předvedl s ostatními přetáčivé smyky. Bylo znát, že drifting jim fakt cizí není.

Kolem deváté začali přicházet lidi. I ti, které sám oslavenec neznal. A v tom byl háček. Expřítelkyně, exsouložnice, exmilenci, exkamarádi, kamarádi a nekamarádi pod jednou střechou nezvěstovalo nic dobrého. S alkoholem se odvázal lidem jazyk a o hádky bylo postaráno. Ty se později proměnily v jednu velkou bitku. Staré rány, které se ještě nestačily zahojit, se prohloubily. Mezitím, co si slečny vyškrábávaly navzájem oči, používaly ostré, gelové drápky, vytrhávaly navzájem vlasy a nadávaly se do kurev, chlapi se do sebe pustili tvrdě a baseballové pálky si přišly na své. Ta neproblematická část se shromáždila v kuchyni a hráli jsme beer pong. Charlie i Chase se snažili přesvědčit lidi, aby přestali, aby se sebrali a odjeli domů, nic ovšem nepomohlo. Lidi byli zabraní do bitky, že je prostě ignorovali. Bezmocně se vrátili zpět do kuchyně a se svěšenou hlavou si přiznali, že se jim to vymklo z ruky.

Snažili jsme se ignorovat drama odehrávající se za okny a soustředili se na hru. Ale jen do chvíle, kdy dokonce Mr. McGraw, Charlieův otec a zároveň majitel domu, schytal ránu a začal krvácet. Charlie, který s námi doposud seděl v kuchyni a držel se od všelijakých hádek zpátky, vyletěl ven a všichni jsme ho následovali. Venku se strha bitka desítek lidí. Neměla jsem slov. Proč proboha zaútočili i na starého dědka? A proč se tu vůbec mlátí baseballovými pálkami? To je nenapadlo nic lepšího? Nebo se tolik nudili? Co se to tu proboha děje?

Uprostřed toho všeho jsem zaslechla řev. „VYPADNĚTE. Říkám vám, vypadněte, odjeďte, zmizte, nebo budu střílet!“ Nastalo najednou hrobové ticho. Všichni jsme se podívali směrem k Jeffovi. V ruce držel pistoli a mířil do davu. „Opakuju, vypadněte odsud. Vy, co sem nepatříte… odejděte.“ Pohledem jsem sklouzla k Charliemu, který podpíral svého krvajícího otce. Najednou mi toho starýho perverzáka bylo i líto. Nechápala jsem, co se stalo. Obrátila jsem se na hysterickou a těžce poškrábanou Olivii, která se dostala do bitky se svojí sokyní a jejími kamarádky. Jak tahle křehká dívka mohla totálně zdevastovat obličej té tlusté nány, která važí snad víc než já a Olivia dohromady, nechápu, ale rozhodně má moji poklonu.

Doběhnu pro náplast, mastičku a mezitím, co ošetřuju poraněnou Olivii a další, lidi pozvolna opouštěli místo činu. Kolem třetí ranní nás v obýváku zůstalo přesně 13. Ti samí lidi, ten samý počet, který byl nazačátku, než se to všechno semlelo. Možná jsme měli u tohoto magického čísla přece jenom zůstat.

BTW: Video, jak jsme pili na ex jungle juice zde a hnusnou americkou břečku zvanou pivo zde. Zachyceno mým finským američanem, takže logicky na videu moc vidět nejsem, ale ti všímavější si mě rozhodně všimnou :)).

Dnes všude platí zákaz prodeje alkoholu. Obchody specializované na chlast jsou zavřené, v normálních supermarketech jsou regály s pivem, vínem atd. překryté. Víte proč?

Jsou prezidentské volby. Election day.

A ti nahoře se obávají, že lidi půjdou volit pod vlivem, že lidi nějaký BžFň klan vožere a donutí je tak ve vožralosti volit pro Obamu . Tak se rozhodli, že to preventivně zakážou.

Jako by to ale nebylo jedno. Jako kdyby nikdo doma nějakou tu flašku po ruce neměl . Jako by stejně nebylo jedno, jestli Obama nebo McCain. Na oba budou tak i tak lidi nadávat a nadávají. Dosáhnout spokojenosti všech je naprosto nemožné.

Stalo se to, čeho jsem se nejvíc obávala. Říkala jsem si, že se v USA nesmím zamilovat. A taky jsem se tím chtěla řídit. Ale po měsíci rozhodování a nahánění jsem nakonec podlehla jeho osobnímu kouzlu. N. je sice už nějaký ten pátek v Americe, jeho předkové pocházejí ovšem ze severu Evropy, z Finska. Což mě nesmírně těší, jelikož všichni víme, že Finové mají prostě vkus – ať se to týče alkoholu (Finlandia Vodka 4EVER ) nebo hudby (finské metalové kapely se holt nezapřou). Tak jsme se dali v sobotu, 18. října, dohromady. Zatím nám to klape jak v posteli, tak i mimo ní. Doufám, že mi tento vztah vydrží o něco déle než ty ostatní, i když nejsem člověk, který je na vážnější známosti. A jak teda můj brouček, finský Američan, vypadá ?

„Jsi zadaná?“ Tak tahle otázka mě dokáže vždy rozesmát. Já NEVÍM. Ano a ne… Vlastně mě v tomhle dokážou pochopit jenom lidi na stejné lodi. Nesnáším vážné vztahy! Mám ráda volnost, žádná pouta, žádný chlap neustále vedle mě… Jo, jenže taky mám ráda sex, a jelikož nejsem bi, tak samozřejmě mám na mysli sex s chlapem. Jak to teda udělat, mít s kým souložit, zároveň však nebýt na něj nějak vázaná, mít kromě něho klidně jiný, a přitom to ani jednoho nebude štvát? Jak si užít nezávazný sex, aniž bychom si zaplatili gigola či šlapku? Jednoduše… najdeme si tzv. spolusouložníky!

Takhle to funguje v Čechách, spoustu nezávazných a po svobodě toužících to takhle mají. S nikým nechodí, ale vlastně chodí – teda resp. souloží. Není to ovšem záležitost někde na koncertu na jednu noc, dělají to opakovaně, spolusouložníka znají dobře, působí jako pár, ale nevyžadují od sebe věrnost. Jenže jak to chodí v USA? V zemi, kde je známo, že tu jsou skoro všichni puritáni s přehnanými morálními zásady, v zemi, kde hraje křesťanství velmi důležitou roli?

Přináším vám exklusivně (česky!) část mého rozhovoru s Austinem, Američanem, se kterým jsem se vydala dnes na procházku. Austin chodí každou neděli a středu do kostela, modlí se před každým jídlem a chystá se nechat vytetovat kříž na ruku .

A.: „Můžu se Tě na něco zeptat?“
Já: „Hmmm?“
A.: „Připadám ti dost atraktivní na to, abys se mnou šla do postele?“
Já: „Pokud ne, myslíš, že bych teď s tebou byla osamotě, v nějaký prdeli, kde to vůbec neznám?“
A.: „Hele upřímně… Mám pro takové holky, jako jsi ty, slabost. Líbíš se mi. Chci, aby sis to tady v USA užívala a později na Státy vzpomínala jako na místo, kde se ti líbilo, kde jsi zažila spoustu věcí, odnesla si zkušenosti… Rád s tebou trávím čas, ale ten čas bychom mohli taky zpestřit. Takže jestli máš zájem se stát “friend with benefit“ (pozn.: v překladu kamarádka s benefity, ekvivalentní k českýmu “spolusouložnice“), budu jenom rád. Nejsem na vážné vztahy a ty taky ne, takže… rozumíme si?“

Pokračování rozhovoru si nechám pro sebe. Ale tahle část snad stačí k tomu, abychom pochopili několik věcí. Nezáleží na tom, jestli jste Američan nebo Evropan nebo Eskymák nebo Afričan nebo ufoun. Tvrzení, že Američané jsou puritáni, už dávno neplatí. V dnešní době už nejde tolik o to, kde jste se narodili a kde žijete, ale o charakter každého z nás. V USA, stejně jako všude jinde, se najdou jak ti, kterým nepřipadá sex před svatbou v úvahu, tak i ti, kterým vyhovují “friends with benefits“ a mají jich hned několik. Záleží jen na nás, “jak si to zařídíme“. A ještě jedna věc – kdo říkal, že křesťané jsou neškodní andílci, dodržující etické základy mravního chování ?